Jak se rodí mezioborová spolupráce

České univerzity mají mnoho výtečných profesorů, k jejich přednáškám se ale často dostane jen zlomek studentů - ti, kteří studují na dané fakultě.

Největší inspirací z mého působení na University of Washington je bezesporu zdejší mezioborová spolupráce.
Semínka mezioborové spolupráce tu klíčí už v prvních ročnících. Oproti evropskému systému, kdy jsme coby teenageři přijímáni na jedinou fakultu, kterou pak také studujeme, se tady přijímá na celou univerzitu a běžný bakalář navštěvuje kurzy různých oborů. Také jste první rok studovali na dvou školách? První roky tu dávají možnost udělat si o jednotlivých programech dobrou představu a rozhodnout se víc fundovaně. A co je možná důležitější, setkat se s lidmi různých oborů a z různých částí země. Možná to jednou budou vaši grantoví spoluřešitelé.

Během magisterského a doktorského studia jsou obory také dost provázané. Předměty vyučované v daném semestru na univerzitě jsou nabízené na společném portálu a snadno se tak hledají. Pro své zaměření mají studenti předepsané povinné předměty, ty nepovinné pak vybírají za pomoci školitele z pestré palety předmětů vyučovaných na celé univerzitě. Z mých zkušeností se školitelé dobře orientují i v blízkých mimofakultních přednáškách a umí studentům (nebo Fulbrightistům) dobře poradit, jak dané téma přednáší na té a jak na té fakultě.

Samozřejmě, vše usnadňuje také skutečnost, že přeběhnout z jedné fakulty na druhou je záležitostí pěti minut nikoliv hodiny.

Svou roli jistě hraje existence mezioborových center, které fakulty formálně propojují. Je hezké mít možnost vidět fungování jednoho z center, CSSS, zblízka. Centrum nabízí kurzy základních i poměrně pokročilých statistických metod. Na mnoha kurzech se setkávají studenti statistiky se studenty sociologie a dalších oborů využívajících statistické metody v praxi. A jsou nuceni pracovat společně na projektech. Dost podstatným prvkem je seminář. Přichází na něj studenti i vědci a profesoři z různých oborů. Část posluchačů je stálá, část se obměňuje v závislosti na tématu. Úvodní představovací kolečko (aby měl přednášející představu, k jakému obecenstvu přednáší) mi pokaždé vyrazí dech. Statistici, sociologové, ekonomové, politologové, inženýři, pedagogové, ...

One Bus Away

Seattle má na Ameriku výtečně rozvinutou městskou hromadnou dopravu. Na konci devatenáctého století stál u jejího rozvoje i český imigrant, rodák ze Švihova, Jacob Furth. Tak možná proto :-)

Intervaly jsou o něco málo delší, než na jaké jsme zvyklí z Čech, takže zamrzí, když autobus jede dřív a ujede vám. Teď už ale máme ale na mobilu stáhnutou OneBusAway. A i v neznámých končinách města víme přesně, odkud a kdy autobus pojede a jaké má zpoždění.

Musím běžet, za chvíli to jede!

PS A všimli jste si těch stojanů na kola? Paráda, co? O kolech ale až někdy příště...

Krasné hřistě v St. Edwards State Park

St. Edward's bylo kněžské lyceum až do roku 1976. Rok poté byl pozemek prodán státu Washington za účelem zřízení státního parku. V okolí jsou zde krásné stezky až k Washingtonskému jezeru.

Vedle krásné přírody je tu ještě jedno velké bohatsví. Krásné dětské hřiště. Nejkrásnější na něm je, jak vzniklo. Na ceduli stojí "Toto hřiště postavilo ve dnech 21.-27. dubna 2003 přes 2000 dobrovolníků."

Chcete-li podrobněji, stojí tam toto: "V dubnu 2003 přišlo přes 2000 lidí (dětí, rodičů, prarodičů, sousedů a kamarádů) postavit toto hřiště pro děti. Naše mise postavit unikátní a bezpečné hřiště začala mnohem dříve, shromažďováním nápadů a nákresů od zdejších dětí. Po osmnácti měsících plánování a shánění financí začala řízená práce dobrovolníků, kteří tloukli, řezali, šroubovali, pískovali, pokládali cihly, nakládali, hrabali a malovali po sedm dnů od úsvitu do setmění. Když se po slavnostním otevření v neděli 27. dubna stovky dětí radostně nahrnuli na hřiště, všichni jsme se usmívali. Nepostavili jsme jen unikátní hřiště, vybudovali jsme při tom velké přátelství a komunitu. A to bylo to největší dílo."

Na ceduli je také seznam hlavních sponzorů a na 50(!) členů řídící komise zabezpečujících mj. publicitu, fundraising, umělecké provedení, materiály, náčiní, koordinaci dobrovolníků, koordinaci škol, jídlo, konstrukce, hlídání dětí, psaní grantů, webové stránky, účetnictví, výrobu triček, ...

"Community action" (a její zviditelnění a uznání) je tu opravdu enormní, toto je jen jeden drobný střípek. Mám pocit, že jsme doma stále ještě hodně zvyklí, že se nám o vše postará (a má postarat) obec, kraj, stát... a málo věříme, že pokud něco chybí, nebo nefunguje tak, jak má, ve skutečnosti s tím můžeme pohnout sami!

PS Skládám obdiv všem, kdo konají, a přeju jim, aby měli co nejlepší podmínky pro práci, byli patřičně doceněni a aby bylo okolo bylo víc a víc lidí nadšených pomoct!

Píšeme (tvořivě!)

Nejen, že tu hodně čteme, psaní se tu pěstuje také ve velkém. Ze školy i školky chodí průběžně domů dopisy od ředitele, učitelů, administrátorů a dalších zaměstnanců... A jednou budou takto psát i děti, takže je potřeba trénovat.

Psaní je pojaté dost jinak než u nás. Předně se neklade tak velký důraz na krasopis. Píše se vesměs tiskace. Šablonu na psací písmo (trochu odlišné od našeho) sice mají třeťáci na lavici před sebou, ale prakticky jsme jej zatím ještě použité neviděli. Prvňáci mají i na šablonách písmo tiskací.

Nevím také, do jaké míry děti dostávají instrukce, jak správně držet tužku (perem nepíšou vůbec). Pravdou je, že mnoho dospěláků ji tu drží dost otřesně.

Kluci taky zatím ještě nedostali domů jediný úkol na přepisování textu nebo písmen. Přiznám se, že u našeho prvňáčka mi to trochu chybělo. Filípek v minulých letech ani příliš rád nekreslil, zápěstí potřebuje roztrénovat. Docela rád si vyplnil první díl české písanky.  Měl to hotové za pár dnů, skoro na posezení. Mám pocit, že od té doby taky trochu míň plete, na kterou stranu se píše šestka nebo devítka.

V prvních třídách se také příliš nehledí na pravopisné chyby. A chyby se příliš neopravují, jde o to děti neodradit a pobídnout je do tvořivého psaní. Jak je zmíněno zde, jisté studie prý prokazují, že děti, které si na začátku pravopis vymýšlí, píší v pozdějším věku správněji, než ty, které se od počátku soustředí na pravopis. (Spelling slov se nicméně později zkouší také a ve vyšších třídách se děti učí, jak si svůj text revidovat.)

Takže pozor, velký důraz se klade na tvořivost! Pár minut se každý den vyučování věnuje deníčku (Daily update), "co je nového". Mladší děti mají na papíru kromě řádků také rámeček, kam mohou něco nakreslit. Naše české děti mají klidně psát česky, než se budou cítit komfortně v angličtině. Už se těším na třídní schůzku, až si počtu, paní učitelka si zatím asi od našich kluků příliš nepočte. Doma je pak pobízíme i do anglického psaní, aspoň pár vět.

Filípek vymyslel první Knock-knock joke. A taky píše domů.

Pokud je za domácí úkol nějaké psaní, jde také o psaní tvořivé. Často na téma "zachoval se dotyčný správně?" nebo "jak se mohl zachovat lépe?", "jak se asi dotyčný cítí?" nebo "co bys mu mohl říct, aby se cítil lépe?" Psaní je někdy uvedené malým vtipem, to je to psaní hned veselejší.

Tvořivého psaní je poměrně hodně. Náš prvňáček(!) teď dostal během týdenních prázdnin kromě běžného balíčku úkolů (z matematiky a čtení) také za úkol napsat paní učitelce tři dopisy (kde byl, s kým byl, co dělal a jak se cítil).

Jako krásný nápad mi přišel také putující deník v Šímově třetí třídě. Acorn je plyšák veverák a každý den je i se svým deníkem u jednoho z dětí. První den byl na návštěvě u paní učitelky. A každý večer si píše deník. Teda, pomáhají mu s tím psaním děti. Můžou vložit i fotografii nebo nakreslit obrázek. Také mají zakomponovat nějaký snadný početní příklad. Šimon a několik dalších spolužáků píše dvojjazyčně. Česky sám (a pěkně psace), s překladem jsme mu pomohli. Anglicky to za něj posledně ještě přečetla paní učitelka, sám četl před třídou česky. Už se těšíme, až zas Acorn dorazí na návštěvu!

Taky Šimon už delší dobu komponuje dopis do své třídy domů, tak snad jej už brzy odešleme!

Dveře otevřené

Naučila jsem se tu na univerzitě aktivně používat novou řeč. Řeč dveří. U nás se tolik nepěstuje a možná je to škoda.

Dveře dokořán si přímo říkají o to, abyste, pokud jdete kolem, aspoň pozdravili a třeba i řekli, jak se právě máte nebo na čem pracujete a jak to jde. Přivřené dveře říkají, že se uvnitř sice asi něco řeší, ale pokud potřebujete, klidně můžete zaťukat a vejít. Zavřené dveře, to už je něco výjimečného, nejspíš se uvnitř diskutuje, telefonuje, nebo jí. Lepší je počkat, však za chvíli budou dveře zase otevřené...

Ještě detail, průsvitnné sklo nad dveřmi vám poradí, jestli uvnitř vůbec někdo je. Je opravdu málo dnů, kdy nesvítíme.

Čteme

Že je čtení důležité víme i u nás doma. Celé Česko čte dětem. A jak čteme tady?
Čteme hodně. Platí tu Co je psáno, to je dáno. Dokumenty jsou tedy patřičně dlouhé. (Více na toto téma snad někdy jindy, zatím jen pro představu: Nájmení smlouva měla 20 stran. Ve škole jsme obdrželi uvítací dopis ředitele, třídních učitelek, knihovnice, učitelky tělocviku a balíček s asi 20 dalšími dokumenty a formuláři. Ve školce jsme dostali asi 30 stránkový rodičovský manuál - nutno podotknout plný cenných rad - a také balíček s dopisem ředitelky jakož i dalších pěti dalších osob...)

Děti tu na velký objem čtení patřičně připravují. S písmenky se začíná na naše zvyklosti hodně brzy, ukazují se od útlého věku ve školce (preschool). Předškoláci (kindergarten, od 5 let) se písmenka učí číst a psát už ve školních lavicích. Ve škole je čtení součástí domácích úkolů, čtení se má doma věnovat alespoň 20 minut denně, děti si zapisují, jakou knihu četly. Rodič má pak dohlédnout, aby děti četly knihy správné úrovně, just right book.

Mnoho peněz se každoročně investuje do školní knihovny. Ta je velikosti dvou tříd, je plná krásných knížek a plně se využívá. Každá třída tu tráví týdně přes půl hodiny. Během ní knihovnice dětem předčítá. Knížka se promítá na plátno, bývá spíš kratší a plná obrázků (jako třeba tato). Čtení je vždy provázené vysvětlováním a otázkami knihovnice i dětí. Během posledních 10 minut si děti mohou vybrat tři knížky domů (pokud ovšem už doma nějaké nemají půjčené). Jednou týdně je pak odpoledne Family Checkout, to mohou přijít i rodiče a sourozenci a půjčit si dalších 6 knížek.

Malá knihovna je také ve třídách. Každé dítě má svou krabici s pár knížkami, které si čte během samostatného čtení. Knížky se pravidelně obměňují (děti chodí k poličce s knihami "book shopping", nakupovat knížky). Úroveň knížek pro první stupeň je označena písmeny A-Z, děti postupují od jedné úrovně k další. Neklade se důraz jenom na to, jak složitý text umí dítě přečíst, mnohem větší váhu má, na jaké úrovni umí text pochopit, převyprávět, interpretovat, na jaké typy otázek umí při čtení odpovídat a jak široké souvislosti rozebírat. Učitel má k ohodnocení úrovně čtení k dispozici několik knížek a k nim připravené škály. Rodičům je zdůrazňováno, že dítě dělá ve čtení největší pokroky, pokud je obklopeno knížkami té správné obtížnosti.

Úrověň čtení je u dětí v jedné třídě velmi rozdílná, nejen díky tomu, že mnoho dětí se anglicky teprv (na různých úrovních) učí. Se čtením pomáhají také specializovaní učitelé a do školy chodí pomáhat také dobrovolníci (rodiče, prarodiče, studenti z univerzity). Starší děti chodí číst mladším - Šimon je tak buddy (čtecí kámoš) jednoho chlapečka z kindergarten.

A jak naši kluci čtou? Rada učitelů zněla "Čtěte a vyprávějte si co nejvíc v rodném jazyce, schopnost číst se pak postupně překlopí i do angličtiny". Šimon čte hodně české časopisy, které tu máme od kamarádů, nebo komixy na tabletu. Společně pak čteme anglicky. Zpočátku s oblibou nosil z knihovny knížky Lego, klasické, nebo taky Ninjago a Star wars. Snad ještě větším hitem je Magic school bus o bláznivé kouzelné paní učitelce a školních výletech na dno oceánu, do včelího úlu a jinam. Ty jsou na něj ale zatím ještě náročné, uvidíme za měsíc. Zatím si lebedíme s knížkami jako je Elephant and Piggie, ty už zvládá číst plynule a ještě se na nich zasmějeme. Snažíme se taky půjčovat knížky, které přes týden předčítala knihovnice - jednak má skvělý výběr a jednak aspoň dodatečně kluci plně pochopí, o čem se četlo. Díváme se také rádi do poličky Teachers' favs, tam je pod jmenovkou každého učitele ze školy jeho oblíbená/doporučovaná knížka.

Filípek před příjezdem sem číst neuměl. Znal jen velká tiskací písmena. Po pár týdnech jsme si nechali naskenovat český slabikář (nakonec dorazil i poštou) a čteme každý den pár stránek. Ten čte klasicky, spojováním písmenek. Vedle toho se učíme číst anglicky. Začíná se tu s tzv. sight-words, to jsou slova, která má dítě umět přečíst na první pohled (nehláskují se, jako u nás). Dostali jsme domů kartičky s 200 slovy, rozstříhali prvních 40 slov, ty trénujeme a spojujeme do vět. Level A books jsou složené vesměs z těchto slov.

Zkusili jsme také interaktivní stránky, čtení jich je věnováno hodně. Starfall jsme znali už z Čech, naplno ji využijeme až nyní. Mnoho materiálů pro učitele, rodiče i děti je na stránkách IRA tady a tady.


Luky před odjezdem knížky s příběhem odmítal a zdá se, že do nich konečně také dorostl. Nebo ho možná přesvědčilo to Lego (jedna z prvních knížek s příběhem, kterou chtěl číst 10x dokola). Rád poslouchá čtení ve školce. Oblíbil si také čtení v městské knihovně, to se koná jednou týdně na většině poboček. Naše nejbližší knihovna je vzdálená asi 15 minut autem. Před týdnem tam ale začali rekonstruovat čtecí místnost, do ledna tedy budeme muset jezdit na čení dál nebo vymyslet jiný program.

Procházka po univerzitě

Na univerzitě je první zářijové týdny ještě poměrně klid. Ten správný frmol začne až koncem září, kdy začíná semestr a budovy se zaplní studenty. První týdny jsou tedy optimální čas na zařízení všech formalit. Venku je ještě krásně, počasí přímo láká k procházkám a poznávání univerzitního kampusu.

Většina mých procházek směřuje k největšímu lákadlu, fontáně s výhledem na Mt. Rainier.

Nakonec se připojuju k jedné z prohlídek kampusu, které pro nové zahraniční studenty připravuje FIUTS. Dozvídám se, ve kterých budovách sídlí jaké fakulty, kam si studenti chodí pro radu, když si neví rady, nebo v které knihovně je pomalý internet a v které naopak rychlý. A že v té knihovně s pomalým internetem je zas nádherná atmosféra. Jako v katedrále, no posuďte sami.

 



Příjemné je, že jsou fakulty blízko u sebe. Mezioborový výzkum se dělá mnohem snáz, když kolegu medika, sociologa, fyzika nebo lingvistu potkáte na obědě.

A kde mé procházky začínají a končí? Padelford je nenápadná budova na kraji kampusu. Sídlí v ní katedra matematiky, katedra statistiky a také mé současné působiště, Centrum pro statistiku a sociální studie.

První zážitky ze školy

Škola nám začala o něco později než dětem v Česku. První zářijové pondělí se tu totiž slaví Labor Day, tedy svátek práce. Děti měly volno také v úterý, do školy se tedy šlo až ve středu.

Se školou, třídami, učiteli i spolužáky jsme se měli možnost seznámit už o týden dříve, kdy se konala barbecue party (grilovačka). Tou dobou jsme ale výletovali po Kanadě a užívali pár dnů dovolené. Do školy jsme sice před odjezdem zašli nakouknout, přesto jsme byli všichni napnutí, co nás ve středu čeká.

Ještě v úterý měla škola plné ruce práce s přidělováním nových dětí do tříd, seznamy nás tedy čekaly až ve středu ráno na nástěnce. A u nástěnky nás čekalo první překvapení. Seznam obsahoval pouze křestní jména. A kupodivu, snad ani dvě jména nebyla totožná.

Před školou je velké hřiště, kde ráno (o půl desáté) škola začíná a odpoledne (o půl čtvrté) končí. Se zvoněním se ráno děti seřadí na číslo své třídy a učitelé si je odvádí dovnitř. Na hřiště děti vybíhají také každou přestávku a po obědě. To vše jenom pokud neprší. Pokud prší, dělí se do tělocvičny a na playcourt (kryté hřiště). Občas ještě po ránu zmatkujeme, ne vždy nám je jasné, jestli dost "prší". Zajímavé je také, jak se děti řadí, "line up." Do třídy odchazí jako kuřátka v jedné lajně, nikoliv ve dvojstupu.

Třídy nejsou označeny písmeny jako u nás, ale číslem místnosti. Naše škola má asi 300 žáků v 12 třídách od předškoláků po páťáky. Třídy se tu každým rokem trochu míchají, učitel je také každým rokem jiný. Momentálně jsme za to rádi, naše děti se nemusí cítit jako "ti nově příchozí", všichni jsou ve třídě tak trochu noví. Ve škole s tak velkou cirkulací to dává smysl. Doma jsme rádi za větší stálost tříd a učitelů, myslím, že díky ní vznikají pevnější vazby.

Naše škola je hodně multikulturní, rovným dílem jsou zastoupeni běloši, černoši i asiaté. Asi 30% dětí se anglicky teprve učí, na různých úrovních. Oba naši školáci chodili pár let na kroužek angličtiny. Na každodenní šestihodinovou anglickou sprchu to je málo, jsou tu opravdovými začátečníky.

Škola začala naplno hned první den. Pro rodiče (a zvědavé mladší sourozence) bylo v knihovně nachystáno pohoštění. Stejně jako grilovačku minulý týden, i toto pohoštění připravovala PTA (parent - teacher association), o které ještě jistě bude řeč. Zapojení rodičů a dalších dobrovolníků do chodu školy je tu na naše poměry enormní.

Kanada!

Na posledních pár dnů před začátkem grantu jsme vyjeli na výlet do Kanady. Zatímco Igora děsí, zda jsme na autě přeci jen neměli nechat udělat některou z doporučených oprav, mé hlavní obavy se týkají přechodu přes hranice. Do Kanady je zatím nutné vízum, to jsme si doma obstarali. Rovnou vícenásobné, Seattle je od hranice kousek. Každý výjezd mimo USA je však v době grantu nutné hlásit CIES, od které je při prvním výjezdu navíc zapotřebí razítko. Počet dnů, které můžeme být v době grantu mimo USA je omezený. My vyjíždíme ale před začátkem grantu, CIES tedy nezajímáme. Pouze nám zdůrazňuje, že se musíme před začátkem grantu také vrátit. S tím samozřejmě počítáme. Přesto trnu, aby s naším výjezdem bez razítka neměl někdo problém.

Auto nakonec šlape jako hodinky a na hranici vše bez potíží. Až na asi 30 minutovou frontu cestou do Kanady. Aspoň jsme si stihli to historické místo dobře prohlédnout.

Takže se můžeme kochat nekonečnými lesy, krásnými horami a řekami plnými lososů. Postupně si zvykáme na zdejší obrovské rozměry a vzdálentosti, takže nakonec už nás kdesi za Prince George nepřekvapí ani cedule "Zkontrolujte si palivo, další pumpa za 202 km."

Washingtonská příroda na nás teprve čeká.

Další atrakce v Seattlu

Abychom děti nevyčerpali jen zařizováním, prokládáme jej výlety po Seattlu. K aktivitě nás nutí taky omezená platnost Seattle City Pass. Pár dnů po výletu lodí tedy míříme konečně na Seattle Space Needle s nádherným rozhledem na město.

Z rozhledny míříme do EMP Museum dozvědět se více o rodácích ze Seattlu Jimi Hendrixovi a Kurtu Cobainovi. Děti ocenily výstavu Sci-Fi a asi nejvíc si užily Lab, kde si mohly vyzkoušet hru na bicí, kytaru, klávesy, nebo vícehlasy v samostatných studiích.

Další den míříme do Pacific Science Center. U vchodu nás vítá průřez záchodem, následuje velké množství pokusů a na závěr 3D kino. Film Putování motýlů jsme žel nestihli. Ocenili jsme ale nakonec i Air Racers, film popisující historii i současnost znamých leteckých závodů v Renu, Nevadě.

  
Další z dnů byl věnován návštěvě Seattle aquarium, kde jsme si mohli pohladit hvězdice a sasanky. Kluky uchvátilo povídání u akvária s chobotnicí a krmení mořských vyder. A víte, jak tráví hvězdice? Vytáhne žaludek ven z těla, obalí ním kořist, stráví ji venku a teprv ztrávenou zatáhne i s žaludkem zpět.

 Vypravili jsme se také do Woodland Park ZOO. Beruška zavzpomínala na pražskou ZOO, kde jí vstup neodepřeli. V Seattlu pejsci žel do ZOO nesmí. Je tu o něco menší hustota zvířat než v pražské ZOO. Zvířata jsou víc řazena dle kontinentů. U příslušných zvířat jsou také další prvky přibližující danou oblast: Výhled na zebry je třeba pojat jako třída základní školy v Africe, s lavicemi, tabulí, mapou, lebkami a nástroji k lovu. Milé bylo krmení andulek (tyčinka se zobáním za dolar), nebo možnost podívat se zblízka na tarantuli.