Procházka po univerzitě

Na univerzitě je první zářijové týdny ještě poměrně klid. Ten správný frmol začne až koncem září, kdy začíná semestr a budovy se zaplní studenty. První týdny jsou tedy optimální čas na zařízení všech formalit. Venku je ještě krásně, počasí přímo láká k procházkám a poznávání univerzitního kampusu.

Většina mých procházek směřuje k největšímu lákadlu, fontáně s výhledem na Mt. Rainier.

Nakonec se připojuju k jedné z prohlídek kampusu, které pro nové zahraniční studenty připravuje FIUTS. Dozvídám se, ve kterých budovách sídlí jaké fakulty, kam si studenti chodí pro radu, když si neví rady, nebo v které knihovně je pomalý internet a v které naopak rychlý. A že v té knihovně s pomalým internetem je zas nádherná atmosféra. Jako v katedrále, no posuďte sami.

 



Příjemné je, že jsou fakulty blízko u sebe. Mezioborový výzkum se dělá mnohem snáz, když kolegu medika, sociologa, fyzika nebo lingvistu potkáte na obědě.

A kde mé procházky začínají a končí? Padelford je nenápadná budova na kraji kampusu. Sídlí v ní katedra matematiky, katedra statistiky a také mé současné působiště, Centrum pro statistiku a sociální studie.

První zážitky ze školy

Škola nám začala o něco později než dětem v Česku. První zářijové pondělí se tu totiž slaví Labor Day, tedy svátek práce. Děti měly volno také v úterý, do školy se tedy šlo až ve středu.

Se školou, třídami, učiteli i spolužáky jsme se měli možnost seznámit už o týden dříve, kdy se konala barbecue party (grilovačka). Tou dobou jsme ale výletovali po Kanadě a užívali pár dnů dovolené. Do školy jsme sice před odjezdem zašli nakouknout, přesto jsme byli všichni napnutí, co nás ve středu čeká.

Ještě v úterý měla škola plné ruce práce s přidělováním nových dětí do tříd, seznamy nás tedy čekaly až ve středu ráno na nástěnce. A u nástěnky nás čekalo první překvapení. Seznam obsahoval pouze křestní jména. A kupodivu, snad ani dvě jména nebyla totožná.

Před školou je velké hřiště, kde ráno (o půl desáté) škola začíná a odpoledne (o půl čtvrté) končí. Se zvoněním se ráno děti seřadí na číslo své třídy a učitelé si je odvádí dovnitř. Na hřiště děti vybíhají také každou přestávku a po obědě. To vše jenom pokud neprší. Pokud prší, dělí se do tělocvičny a na playcourt (kryté hřiště). Občas ještě po ránu zmatkujeme, ne vždy nám je jasné, jestli dost "prší". Zajímavé je také, jak se děti řadí, "line up." Do třídy odchazí jako kuřátka v jedné lajně, nikoliv ve dvojstupu.

Třídy nejsou označeny písmeny jako u nás, ale číslem místnosti. Naše škola má asi 300 žáků v 12 třídách od předškoláků po páťáky. Třídy se tu každým rokem trochu míchají, učitel je také každým rokem jiný. Momentálně jsme za to rádi, naše děti se nemusí cítit jako "ti nově příchozí", všichni jsou ve třídě tak trochu noví. Ve škole s tak velkou cirkulací to dává smysl. Doma jsme rádi za větší stálost tříd a učitelů, myslím, že díky ní vznikají pevnější vazby.

Naše škola je hodně multikulturní, rovným dílem jsou zastoupeni běloši, černoši i asiaté. Asi 30% dětí se anglicky teprve učí, na různých úrovních. Oba naši školáci chodili pár let na kroužek angličtiny. Na každodenní šestihodinovou anglickou sprchu to je málo, jsou tu opravdovými začátečníky.

Škola začala naplno hned první den. Pro rodiče (a zvědavé mladší sourozence) bylo v knihovně nachystáno pohoštění. Stejně jako grilovačku minulý týden, i toto pohoštění připravovala PTA (parent - teacher association), o které ještě jistě bude řeč. Zapojení rodičů a dalších dobrovolníků do chodu školy je tu na naše poměry enormní.