Inspirace ze školky

Po narození prvních dvou dětí jsme se domnívali, že už jsme zkušení rodiče. Že ještě mnohé o výchově dětí nevíme, nás přesvědčilo naše třetí dítko. To, co fungovalo na první dva, vůbec nefungovalo na třetí. Tady v Seattlu jsme díky Lukáškovi poznali zdejší školku a naučili jsme se přistupovat k dětem víc individuálně.

Nutno přiznat, že to byla zkušenost poměrně drahá. Klobouk dolů před tou spoustou práce, kterou s poměrně malým finančním obnosem odvedou české státní školky! Měli jsme vždy štěstí na paní učitelky plné nadšení a kreativity.

Zdejší státní školky (tzv. Head Start) jsou pouze pro nejchudší rodiny. Další cenově přístupnou variantou jsou tzv. Co-op, kde se předpokládá poměrně velké zapojení a výpomoc rodičů. Děti do Co-opů v našem okolí ale chodí pouze třikrát týdně na dvě a půl hodiny, což nám i s ohledem na cestu tam a zpět přišlo krátké. Navíc, o něco dříve, než jsme na Co-opy narazili, jsme už měli školku vybranou. Naše školka byla nezisková, přesto se školkovné pohybovalo v řádu 10 dolarů za hodinu. Děti sem běžně chodily jen na několik dopolední v týdnu, aby byly lépe připravené do školy. Podobně i naše dítko chodilo do školky jen dvě dopoledne, aby pochytilo trochu angličtiny a zkušeností. Zkušenost to byla nakonec výtečná i pro nás. A stála za to.

Jaké inspirace jsme si tedy odnesli?

První postřeh našeho čtyřletého chlapečka byl: "Jak to, že Mr. Jasen je kluk, když paní učitelky jsou přeci holky". To, že je pan učitel Jasen černoch, už ani nekomentoval, že by známky aklimatizace? Uvědomili jsme si, že výchova malých dětí u nás leží do velké míry jen na bedrech žen a že je to možná škoda.

Velké množství dobře dostupných informací

Na větší množství informací, písemně zformulovaných pravidel a doporučení, ale také korespondence už jsme si tu zvykli. V první moment si ní totiž můžete připadat být docela zahlceni. V naší školce vypadala následovně:

Noví rodiče měli za úkol přečíst a podepsat 30 stránkový manuál "jak na to", kde kromě vize, kurikula a kontaktů byla popsána všechna pravidla, očekávání, rady a doporučení.

Nástěnky obsahovaly informace o učitelích, běžném harmonogramu dne i kalendář událostí na celý měsíc. Tyto i další informace nás také čekaly (spolu s Lukyho výtvarnými výtvory) v naší složce u dveří - vytištěné tedy byly všechny informace o výletech, odpoledních kroužcích, fundraisingových akcích apod. Na záplavu papírů si tu pravda stále ještě teprv zvykáme - mají tu víc stromů než u nás a papírem se opravdu nešetří.

Zmíněný kalendář s akcemi na celý měsíc byl velmi nápomocný pro motivaci i pro ujasnění, které dny Luky do školky chodí. Bylo pro nás také snazší si některé akce zapamatovat, než kdyby pouze viselo upozornění na nástěnce. Na každý den bylo něco speciálního. Den klobouků, gumových kačenek, přines si plyšáka, oblíbenou knížku, klaun ve třídě, kreslíme na kameny, obleč si růžovou... Ani jsme nevěděli, kolik dnů jde slavit: narozeniny Mikimause, Leonarda daVinciho... Někteří rodiče jsou zapomnětliví a některé děti klobouky a kačenky nosit nechtějí, vše bylo naštěstí zcela dobrovolné. Každý týden byl také dedikovaný jednomu písmenu, číslu, jedné zemi a barvě.

Obzvláště jsme ocenili každodenní zprávu ze školky. Polovina kolonek byla kopírovaná pro všechny děti (datum, učitelský tým, nabídnutá činnost), několik kolonek personalizovaných: "Moje nálada dnes byla...", "Zdá se, že roste můj zájem o.." a "Dnes jsem byl skvělý v...". Jednoduchý papírek nám hodně pomohl navázat s naším ne právě sdílným chlapečkem komunikaci o zážitcích z daného dne. Každý den jsme se snažili vyhradit si chvilku na jeho společné přečtení.

Tato zprávička byla vždy pozitivní. Pokud snad bylo něco negativního, ohrožujícího bezpečnost ostatních, na to už sloužil žlutý papírek (a napotřetí by byl už asi červený). Tam stálo, co se stalo za problém, jaká opatření učitelé podnikli a o čem prosí rodiče, aby s dítětem promluvili. Jeden žlutý papírek nám domů přišel a problém se podařilo vyřešit překvapivě rychle.

Mnoho informací přicházelo také po e-mailu. Ten pravidelný týdenní obsahoval strukturované informace a krátký odstavec od ředitelky, hlavní administrátorky a třídního učitele.

Dnes Ty jsi Ty, to je pravdivější než pravda.  
A není nikdo na světě, kdo je víc jako ty, než jsi TY.
 

Důraz na jedinečnost

Hlavním rozdílem v české a americké kultuře a vzdělávání obecně je americký důraz na jedinečnost. Ono to tu při té směsi různých národností a kultur asi jinak ani nejde.

"Vše o mně" - poster, který děti doma za pomoci rodičů vyrobily
a ve školce pak prezentovaly

Zatímco v českých školách a školkách se často snažíme dostat všechny děti na stejnou úroveň - ať už v psaní, čtení, cvičení nebo kreslení sluníček, zdejší školy a školky úpěnlivě hledají na dítěti, v čem je výjimečné, a to se snaží zdůraznit. Vyzdvižení Lukyho schopností řešit hlavolamy a rozeznávat čísla a znaky mu dodalo sebedůvěru, až se nakonec odvážil zkusit i ty činnosti, v kterých si nevěřil - kreslit a později i promluvit anglicky.

Spolupráce učitelů a rodičů na vývoji dítěte

Také jsme si tu uvědomili, jak důležitá je spolupráce rodičů a učitelů na rozvoji dítěte. Prvním krokem na začátku školního roku tu byl dotazník o dítěti: při zápisu rodiče vyplnili, s kým dítě žije, jaké svátky slaví, v jakém prostředí se nejlépe učí a rozvíjí, co by měli učitelé vědět o jeho fyzickém rozvoji, a co o jeho sociálních, emočních nebo akademických potřebách, co o jeho jazykové vybavenosti, jak je na tom s jídlem, jak s toaletou, jaké metody rodiče používají aby dítě ukáznili, jaké aby jej zklidnili, jaké jsou jeho obvyklé aktivity, a co dalšího by jestě učitelé měli vědět. Po několika měsících rodiče vyplňovali také dotazník o vývoji dítěte, naše školka používala dotazník ASQ-3. Zde už byly dost specifické otázky týkající se řeči, pohybových dovedností a sociálních schopností. Část otázek vyplňovali také učitelé.

Později na podzim a na jaře nás pak čekaly dvě 15-minutové individuální schůzky s učitelským týmem - třídním učitelem, administrátorkou a ředitelkou centra. V Česku jsou takové schůzky vyhrazené na řešení problémových situací. A že první schůzka shodou okolností padla na týden poté, co jsme obdrželi žlutý ("problémový") lísteček, chystali jsme si dovysvětlení a obranu našeho dítěte. Čekalo nás velké překvapení. V prvních deseti minutách učitelský tým skvěle vystihl všechny Lukyho přednosti (a vlastně i jeho nedostatky byly podané jako přednosti: zatím je ještě pozadu s angličtinou, ale už několikrát přišel a snažil se něco říct... teď už to půjde vše snáz). Třídní učitel nám popsal, jaké strategie si myslí, že na Lukyho fungují - předvedl nám třeba, jak v kroužku Luky sedával s očima přikrytýma a jak poprvé zvědavě vykoukl, když se mluvilo o číslech. Také učitelé shrnuli výsledky z vyplněných dotazníků a jejich vlastní pozorování a doporučili, na co si myslí, že bychom se teď my i oni měli při jeho rozvíjení dále soustředit. To už jsme nabyli důvěry, že našemu dítěti rozumí a mají snahu mu co nejvíc pomoci. Na dotaz, zda máme my nějaké obavy, jsme pak neváhali rozebírat žhavější témata a probrat blíže žlutý papírek, Lukyho nelásku ke kreslení nebo naši obavu, zda rozeznává barvy.

Umíme vychovávat vůdčí osobnosti?

Jedna z námi zmíněných obav se týkala obliby našeho nejmladšího rozhodovat a řídit. Jasná představa o tom, jak by co mělo vypadat, od snídaně až po odpolední procházku, nám hlavně v době, kdy neuměl ještě mluvit, přinesla mnoho slziček. Ale také úsměvů, je veselé, když sotva tříletý chlapeček nachystá starším bratrům botičky a pobízí je, aby si s tím obouváním pospíšili. Naše obavy směřovaly k jeho neochotě být příliš řízený. Reakce učitelů nám opět vzala dech. Váš syn je vůdčí typ? To je přeci výtečné, takoví lidé jsou velmi potřeba. To je dobře, že to víme. Dáme mu příležitost. Naučíme ho, jak organizovat, aby se to líbilo i ostatním. A taky to, že nemůže řídit stále a musí poslouchat i ostatní, aby pak ostatní poslouchali jeho. Někdy takovým dětem také pomáhá místo přímého povelu, aby si umyly ruce, prosba, aby dohlédly, že si všichni dobře umyjí ruce, aby je měli čisté na oběd.

Užasli jsme. Uvědomili jsme si přitom totiž skutečnost, jak i v nás je zakořeněná představa, že malé dítě by mělo především poslouchat a že je za něj potřeba vše rozhodnout... Kolik důležitých dovedností se ale dítě při takovém přístupu nemá možnost naučit: rozhodovat se, diskutovat, organizovat sebe a ostatní a být zodpovědné.

Rok utekl jako voda. Na konci roku nás čekala první americká promoce. Nečekali jsme, že prvním naším absolventem bude právě ten čtyřletý. V pěti letech se tu nastupuje do školy a Lukášek dostal příležitost si tu letos Kindergarten vyzkoušet. O krásné české pasování na předškoláka zdá se přišel. I o další ryze české krásné zážitky, třeba o školku v přírodě. Teprve po několika měsících nám došlo, že tímto nám asi zcela končí školkové období našich dětí. Jedno z nejkrásnějších a pro rozvoj dítěte nejdůležitějších.

Pomáháme našim ELLáčkům (aneb jak na cizojazyčné děti)

Přijít do cizí země a neumět ani slovo je pěkná dřina. Zvlášť když jste malý kluk nebo holka. Po příjezdu jsme tu zažili mnoho slziček našich dětí. A ptali jsme se, jak nejlépe jim pomoci.

Na celém světě je takových dětí hromada. I u nás doma měly děti spolužáky z jiných zemí, děti s jinou mateřštinou: holčičku z Thajska, chlapečka z Ukrajiny nebo z Turecka. Zatím jsou u nás stále spíš výjimkou a pomoci jim myslím umíme jenom málo.

Školu i učitele jistě stojí takové děti více práce. Rodiče mohou být také chudší, a nemít prostředky, čas nebo schopnost zapojit se do školních aktivit a škole pomoci tak, jako domácí (o míře, kterou zdejší rodiče školu podporují, více někdy příště). Na druhou stranu mohou v sobě mít tyto děti velký potenciál: být zdrojem mnoha inspirací, jiných pohledů na svět, a jednou možná vaši hostitelé v jejich rodné zemi nebo propojujícími články mezi zeměmi. Pomoci jim určitě stojí za to!


Dětem, jako jsou ty naše, se tu říká English Language Learners (ELL, ti, co se anglicky teprv učí). Na naší škole jich je asi 30%. Učitelé jsou tu na tyto děti zvyklí. Na začátku školního roku třeba své pokyny často doprovází názornou demonstrací, kartičkami nebo posunky. O ELLáčky se také stará čtyřčlenný tým specializovaných učitelů. Zdejší škola je tedy plná inspirací, jak na to!

Jak tedy pomáháme našim ELLáčkům?

První rady jsme obdrželi od ELL učitelky hned na začátku školního roku. Přesto nám chvíli trvalo, než jsme se v tom zorientovali, nebo lépe řečeno než jsme uvěřili, že zmíněné rady jsou opravdu to nejlepší a nejdůležitější, co lze pro své děti na začátku udělat. Mezi radami stálo:


1. Hodně s dětmi čtěte ve vašem rodném jazyce a povídejte si o tom, co čtete. Vyprávějte příběhy ve vašem rodném jazyce. Silné komunikační dovednosti v rodném jazyce pomohou dítěti rozvinout jeho angličtinu.
2. Mluvte s dítětem o škole ve vašem rodném jazyce. Mluvte o tom, proč je škola důležitá, mluvte o pravidlech ve škole a proč jsou pravidla důležitá.
3. Mluvte hodně o vašich pocitech ve vašem rodném jazyce a nechtě dítě mluvit o jeho pocitech.
4. Čtěte s dítětem každý den v angličtině, poslouchejte jeho čtení v angličtině. Ptejte se jej na čtený příběh ve vašem rodném jazyce (později v angličtině).
5. Navštěvujte knihovnu a půjčujte si společně knížky.
6. Pomozte dítěti, aby hrací čas trávilo také s anglicky mluvícími dětmi.
7. Zjistěte, jaké domácí úkoly se od dítěte očekávají. Zajistěte dítěti klidný čas na domácí úkoly. Vysvětlete mu, proč jsou pro něj úkoly důležité. Podívejte se na hotové úkoly dětí a zkontrolujte, zda je práce kompletní.
8. Zajistěte, aby dítě bylo ve škole včas.
9. Nebojte se promluvit s učitelem, máte-li nějaké obavy. Je-li potřeba, zajistíme vám překladatele!
10. Kdykoliv potřebujete, nebojte se požádat ELL tým o pomoc!


Hlavním překvapením byl silný důraz na rodný jazyk. V Česku jsme se setkali s názorem, že rodina cizojazyčného dítěte dělá chybu, když na své dítě doma nemluví česky. Opak je prosazován zde! Neodepírejte dítěti jeho rodný jazyk!

Osvědčilo se nám každý večer mluvit o škole. Děti den za dnem objevovaly nové věci (co jak funguje v jídelně, v knihovně, na tělocviku, ve třídě) a večer si je vzájemně vysvětlovaly. Kluci měli také velké štěstí, že první měsíce měli ve škole přestávku ve stejném čase a mohli vše důležité probrat. Kolikrát šlo o veselé maličkosti, až nás překvapilo, jak můžou být frustrující. Filípek třeba nebyl schopen na obědě říct, že si nepřeje mléko, skončilo tedy u něj na tácku. Co ale s nevypitým mlékem? Po chvíli pozorování zjistil, že děti, které své mléko nedopily, jej vylévají do velké nádoby. Tak své mléko otevřel a vylil ho tam také. Šimon mu vysvětlil, kam se dává neotevřené mléko, aby si jej mohly brát děti, které si obědy nekupují. Dodali jsme mu také sebedůvěry, aby se nebál příště říct "No, please!" Podobných situací jsme první týdny po večerním čtení probírali mnoho.
Mluvili jsme také hodně o tom, jak je to těžké nerozumět a neumět říct, co chcete, ale jak pro děti jednou bude výtečné, až se budou moci domluvit dalším jazykem a přečíst si mnoho zajímavých knížek. Zdejší knihovny plné krásných knížek byly a jsou skvělou motivací.

Velké skoky děti dělaly mezi kamarády, kteří neuměli česky. První měsíce se nejlépe cítily s jinými ELLáčky, že jich je na naší škole mnoho, bylo velkou výhodou. Velké skoky ale kluci dělali také po setkáních s novými českými kamarády. Po měsících bez česky mluvících vrstevníků se mohli naplno opřít do vyprávění vtipů a promluvit si s dalšími dětmi o všem, o čem chtěli. Teprv po prvním "českém" výletě jsme si uvědomili všechny aspekty doporučení "neodepírat rodný jazyk": rodina na to mnohdy nestačí. Díky všem zdejším českým kamarádům, které tu máme!

Velkou pomocí byly dobře na míru nastavené domácí úkoly jedné z paní učitelek. Každý zvládnutý úkol nesmírně dodával sebevědůvěry. Více nejistoty jsme zažili u mladšího z kluků, kde úkolů bylo málo, ale zcela mimo jeho možnosti. Tady jsme nakonec úkoly vymýšleli sami a zajásali jsme, když nám dorazily české písanky a slabikář. Obojí nakonec velmi pomohlo.

Překvapilo nás, že naše děti nedostávají žádné lekce angličtiny, tedy alespoň ne takové, na jaké jsme zvyklí u nás doma. Čekali jsme učebnici angličtiny, žádná ale nebyla a není. Angličtina se tu učí převážně skrze čtení. Také ELL učitelé s našimi dětmi převážně četli.

Vedle ELL týmu jsme se do pomoci opřeli jako tým také my rodiče:
Rodiče chodí pomáhat číst s jednotlivými ELL dětmi.
Dali jsme dohromady webové odkazy, které obsahují mnoho tipů pro nováčky.
Rozběhli jsme měsíční schůzky pro ELL rodiny.
Na jedné z takových schůzek jsme nakonec vypracovali docela obsáhlý plán, co všechno by nám mohlo pomoci a jak tomu pomoci:

Přesunout rodiče z pozice těch co si nechají pomáhat, do pozice těch, co si vzájemně pomáhají, je asi ta největší výzva! Na příští rok tak letošní už-ne-nováčci chystají prohlídky školy, kontaktní rodiny, hrací odpoledne nebo dopolední anglické konverzace pro rodiče... Co z toho se podaří rozběhnout, záleží na nás všech.


A že mají cizojazyčné rodiny co odevzdat? Nejvíce to bylo vidět na velké sobotní akci zvané Heritage Brunch (den kulturních dědictví). Vytvořit prostor sdílet své bohatství je dalším nesmírně nápomocným prvkem. Lidé z cizích zemí se tak dostávají do pozice jakýchsi ambasadorů a i v budoucnu chtějí svou zemi zastupovat co nejlépe. Mají také pocit, že něčím důležitým přispívají. Šimon přímo zářil, když lepil dětem do pasů české vlajky a ukazoval vystavené knížky, věci a obrázky.

Maté také ve vaší škole nějaké děti, které ještě česky moc neumí? V ČR funguje např. občanské sdružení Meta, jeho webové stránky jsou plné inspirací, jak pomoci v českých podmínkách. Važme si všech, kdo mají chuť učit se česky a neváhejme jim pomoci!

Školní zahrada a oslavy Dne Země

Že máme ve škole úžasné rodiče se pozná na mnoha místech. Jedním z nich je školní zahrada.

O zahradu se převážně starají dvě maminky ze sdružení rodičů, pomáhat chodí i další rodiče. Sdružení rodičů také platí instruktorku z přilehlého Magnuson parku, která připravuje kurikulum a jednou za dva týdny dochází děti učit Zahradničení. Příjdete-li někdy jako dobrovolník asistovat, zažijete si nádherný program plný rostlin, kytiček, broučků a povídání o nich.

Minulý týden jsme pomáhali sadit Native plants (tedy rostliny zde ve státě Washington původní). Na záhon sdružení rodičů napsalo projekt a získalo grant, kromě financí ze sdružení rodičů tedy finance plynuly i odtud. Instruktorka si při hodinách v zahradě s dětmi povídala o tom, co jsou to původní rostliny a které známé rostliny odkud pochází. A odkud vlastně pochází vaše rodina? Naše škola je hodně multikulturní, takže děti vyjmenovávali jeden stát světa za druhým a dozvědely se, které ovoce a zelenina pochází z jejich země.

Děti mají zahradu k dispozici také jednou týdně o velké přestávce. Chodí sem moc rády. Dozor a program zajišťují dobrovolníci z řad rodičů.

Program zahrady vrcholí ovšem koncem dubna, kdy se slaví Den Země. Na naší škole byla zahrada otevřena celé sobotní dopoledne. Malovala se zídka, vyráběla mozaika na schody. Ředitel vozil kolečka s kůrou za velké pomoci hloučku dětí. Hrála nám příčná flétna, děti skotačily v bublinkách. Na zakousnutí byly domácí dobroty. Děti si také zkusily ve stánku (našem malém farmářském trhu) prodávat zeleninu. Nádherné dopoledne!

Prezentujeme - už odmala

Nevím, jestli jste někdy na konferencích také měli pocit, že náš národ má docela deficit ve schopnosti prezentovat. Netvrdím, že u nás nejsou světlé výjimky. Tímto přípěvkem chci jenom podotknout, že bychom mohli více trénovat.

Prezentování se tu hojně pěstuje už odmala. "Show and tell" (ukaž a pověz) je populární už od školky, ani ve škole se ale neopomíjí. V třídě našeho prvňáčka je vždy jeden žák "studentem týdne". Posledních deset minut každého dne má vyhrazených, aby dětem pověděl o sobě, ukázal oblíbenou hračku, fotografie rodiny, výletů... Rodiče jsou zváni se přijít podívat a studenta podpořit. Náš Filípek děti naučil pár slov česky, ukázal na mapě, kde je Česko a odkud přiletěl, představil na fotkách své brášky, ukázal své oblíbené lego... Vrátil se celý hrdý, že mu spolužák pověděl, že to bylo úžasné (awsome). Zažil první pocit, jak je hezké někoho něčím "svým" zaujmout.

Starší Šimon dostal příležitost sdílet vše o své zemi ještě důkladněji. Každá třída studovala a prezentovala jednu zemi pro sobotní Heritage Brunch (dopoledne kulturního dědictví). Šimonova třída si zvolila Českou Republiku, Šimon tedy nosil už několik týdnů předtím do školy různé knížky, sešity z české školy, obrázky, a pomáhal také s prezentací. Dva týdny před touto multikulturní sobotou byli pobízeni děti i rodiče, aby přišli poslední půlhodinu vyučování sdílet něco ze svých tradic - naše děti se tak naučily psát pár znaků čínsky, nebo se dozvěděli, jak se na velké události obléká v Korei. Vidět prezentovat své rodiče - to je také škola, nemyslíte? Kromě sdílení před třídou měly děti možnost prezentovat také na pódiu a užasli jsme, s jakou kuráží a uměním se do toho některé děti opřely.

Ještě více byla ovšem prezentací plná Science Night. Pro tuto večerní událost každá třída studovala nějaký jev - např. jak rostou rostliny, jak žijí šneci, o kolik jsou žvýkačky lehčí, když jsou vyžvýkané...  Děti se ovšem mohly dopředu přihlásit a prezentovat také svůj vlastní projekt. Už i malé děti (často s pomocí rodičů) tak u svých stolečků či posterů vysvětlovaly ostatním podstatu svých pokusů.












A i ti, kteří letos neprezentovali, mohli vidět, jaké to je, něco prezentovat. Zažít si první opravdovou konferenci. Třeba jim to jednou pomůže zviditelnit sebe a svoji práci, až vyrostou...

Samozřejmě to sebevědomé prezentování na konferencích není celé naučené už ze základní školy. Takže - víte, že na univerzitě je tu běžným jevem, že místo závěrečné zkoušky se koná buď posterová sekce nebo obhajuje krátká zpráva - lépe řečeno malý článek? O tom zase podrobněji někdy přístě.

Jaká skvělá otázka!

Velmi oceňuji, že tu máme děti. Dokonce se domnívám, že díky nim a zkušenostem ze základní školy si zažívám a lépe chápu rozdíly našich kultur ve vědě a výzkumu. Jeden velký rozdíl se týká schopnosti klást otázky a schopnosti odpovídat na ně.

Uvědomíte si to hned při první prezentaci. Lidé se se zájmem ptají na vše možné. Nejdřív vás to dokonce trochu zaskočí a máte podezření, že vás snad chtějí zkoušet. Trvá chvíli, než se naučíte za otázku poděkovat a je-li trefná, dokonce zvolat "Excelent question!"

Vzpomínám doma na mnoho seminářů, kdy host - přednášející skončil přednášku a následovalo ticho, že by se dalo krájet. V lepším případě měl otázku připravenou vedoucí semináře. Uvědomuji si, že i já mám obavy ptát se. Snad pocit, že se zesměšním otázkou, na kterou je odpověď jasná. Nebo jenom nezkušenost?

Zdejší základní škola našich dětí dává mnoho odpovědí. Kulturu otázek tu přímo pěstují. Chvilka na otázky je v knihovně při čtení, při chvilkách ve třídě na koberci i během vyučování. Jedno z nejčastějších slov, které uslyšíte, je "Questions?"

Na otázky je prostor po vysvětlení pravidel (v muzeu, arboretu nebo jinde). V mnoha třídách každý den na konci vyučování jedno dítko sdílí něco z domova a ostatní děti se vyptávají. Dokonce i po narozeninové oslavě ve výtvarném studiu - malířka děti pobídne, aby se ptaly. A děti se ptají na vše možné: proč je obraz rozpůlený, kdo dělal ty obtisky rukou, co když se barva vylije na zem,... Mám pocit, že jsme doma stále zvyklí děti spíš utišovat než vytvářet prostor na ptaní.

Trénuje se ale také na univerzitě. Má přijít přednášet host? Je k dispozici jeho článek? Den před seminářem je termín pro odeslání otázek k článku. Za domácí úkol :-) Blíží se konference, kde studenti prezentují? Na semináři probíhá nácvik a kolegové se ptají. A tak i já se snažím rozpomemout si na dětství, kdy zvědavost ještě byla větší než ostych... a ptát se.

Nějaké otázky?

Pomáháme ve škole

Zdejší školy jsou dobrovolníkům hodně otevřené. Většina učitelů je zvyklá mít je i při výuce okolo sebe. Jsou to jednak studenti z místních univerzit, kteří tu získávají zkušenosti a důležitou kolonku do životopisu, jednak pak rodiče a prarodiče. Zapojení rodičů do vzdělávání dětí je tu na naše poměry nevídané.

Dobrovolnící z řad studentů pedagogických fakult

Dobrovolníci pomáhají ve třídě, v knihovně, v jídelně, i jednotlivým dětem u stolečků před třídou, na hřišti, na zahradě i na výletech. Se čtením, matematikou, při výtvarce, s přípravou balíčků domácích úkolů, třídením knížek, kopírováním, hlídáním při obědě...

Je dobré nabízet příležitosti i rodičům? Na téma zapojení rodičů ve školách bylo provedeno mnoho studií (počíst si můžete třeba tady, tady nebo tady) Shodují se, že děti rodičů, kteří jsou do procesu vzdělávání víc zapojeni, mají lepší studijní výsledky (měřeno také standardizovanými testy, tedy nikoliv jen na základě hodnocení učitele, kterému pomáháte), lépe se na školu adaptují, více se zlepšují jejich sociální schopnosti a podobně. A to vše nezávisle na etnické příslušnosti nebo socio-ekonomickém statusu.

Vyzkoušíte-li to, sami poznáte, proč. Pomáháte-li ve škole, lépe se začnete orientovat v prostředí, kde se dítě učí, v úkolech, kterým je vystavováno, vidíte také další strategie, jak pomoci, nebo jak k úkolům přistupují vrstevníci vašeho dítěte. Přesunutí rodiče do pozice pomocníka má i další aspekt - rodič lépe učitele pochopí, snaží se konstruktivně situaci pomoci a omezí kritiku.

Jak tedy na to? První důležitý, ale i náročný krok je vytvořit širokou škálu příležitostí. Činnosti, kterými lze pomoci, tu nabízejí všichni třídní učitelé, specializovaní učitelé, knihovnice, vedení školy, z velké míry pak Sdružení rodičů a učitelů (Parent teacher association, PTA, o které snad již konečně také bude brzy řeč), viz třeba tady. Důležitý je dobrý popis činnosti. Nebo také malý zácvik. Jedním z důvodů, proč se dobrovolníci přihlásí, totiž může být také získání zkušeností. Zácvik od odborníka v relevantní činnosti (třeba čtení s dětmi, které se uči anglicky) je proto hodnota navíc.

Zájemci o pomáhání ve škole a práci s dětmi se ovšem musí řádně přihlásit a jsou také důkladně prověřeni. Formulář upozorňuje, že moci pomáhat ve škole je výsada a může být kdykoliv odebrána. Nově také musí přečíst a podepsat Volunteer Handbook a projít školením prevence nevhodného sexuálního chování.
Dobrovolníci, kteří příjdou do školy se hlásí a zapisují v kanceláři u vchodu a seznam mívá víc než třicet jmen denně.

Důležité je také ocenění pomoci. Na konci každého výletu tak třeba rodiče slyší učitele říkat "A nezapomeňte poděkovat báječným rodičům za jejich doprovod" a děti pak jednohlasně zvolají "Thank you, chaperones! - Díky, doprovode!" Plné díků jsou týdenní dopisy třídních učitelů na prvních stránkách balíčku s úkoly, i občasníky od ředitele školy. Na konci roku také škola pořádá v knihovně snídani pro dobrovolníky. Ta naše byla plná dobrot, milých slov ředitele a učitelů, hezkých písniček dětí a kytiček pro každého.

Mnoho rodičů nemá možnost pomáhat ve škole osobně a nikdo pomáhání po rodičích přímo nevyžaduje, nebo jej nepředpokládá. Pouze tu možnost pomáhání je, je dobře zapropagovaná a oceněná. Vděčnost je vyjádřena za každou malou pomoc. Na nástěnce se píše "Make your 2 hour pledge!" Dejte si předsevzetí, že letos věnujete 2 hodiny své škole!


Zapojení rodičů je velké také formou pomoci finanční. Mnohem více práce s dětmi se vyžaduje také psaní úkolů odpoledne doma: Mnohé z úkolů jsou interaktivní: Udělejte interview s rodičem... Mnoho úkolů je na zamyšlení a pro dítě je výhodou, když se zamyslí někdo s ním. O domácích úkolech a fundraisingu ale raději až v některém z dalších dílů.

Píšeme (tvořivě!)

Nejen, že tu hodně čteme, psaní se tu pěstuje také ve velkém. Ze školy i školky chodí průběžně domů dopisy od ředitele, učitelů, administrátorů a dalších zaměstnanců... A jednou budou takto psát i děti, takže je potřeba trénovat.

Psaní je pojaté dost jinak než u nás. Předně se neklade tak velký důraz na krasopis. Píše se vesměs tiskace. Šablonu na psací písmo (trochu odlišné od našeho) sice mají třeťáci na lavici před sebou, ale prakticky jsme jej zatím ještě použité neviděli. Prvňáci mají i na šablonách písmo tiskací.

Nevím také, do jaké míry děti dostávají instrukce, jak správně držet tužku (perem nepíšou vůbec). Pravdou je, že mnoho dospěláků ji tu drží dost otřesně.

Kluci taky zatím ještě nedostali domů jediný úkol na přepisování textu nebo písmen. Přiznám se, že u našeho prvňáčka mi to trochu chybělo. Filípek v minulých letech ani příliš rád nekreslil, zápěstí potřebuje roztrénovat. Docela rád si vyplnil první díl české písanky.  Měl to hotové za pár dnů, skoro na posezení. Mám pocit, že od té doby taky trochu míň plete, na kterou stranu se píše šestka nebo devítka.

V prvních třídách se také příliš nehledí na pravopisné chyby. A chyby se příliš neopravují, jde o to děti neodradit a pobídnout je do tvořivého psaní. Jak je zmíněno zde, jisté studie prý prokazují, že děti, které si na začátku pravopis vymýšlí, píší v pozdějším věku správněji, než ty, které se od počátku soustředí na pravopis. (Spelling slov se nicméně později zkouší také a ve vyšších třídách se děti učí, jak si svůj text revidovat.)

Takže pozor, velký důraz se klade na tvořivost! Pár minut se každý den vyučování věnuje deníčku (Daily update), "co je nového". Mladší děti mají na papíru kromě řádků také rámeček, kam mohou něco nakreslit. Naše české děti mají klidně psát česky, než se budou cítit komfortně v angličtině. Už se těším na třídní schůzku, až si počtu, paní učitelka si zatím asi od našich kluků příliš nepočte. Doma je pak pobízíme i do anglického psaní, aspoň pár vět.

Filípek vymyslel první Knock-knock joke. A taky píše domů.

Pokud je za domácí úkol nějaké psaní, jde také o psaní tvořivé. Často na téma "zachoval se dotyčný správně?" nebo "jak se mohl zachovat lépe?", "jak se asi dotyčný cítí?" nebo "co bys mu mohl říct, aby se cítil lépe?" Psaní je někdy uvedené malým vtipem, to je to psaní hned veselejší.

Tvořivého psaní je poměrně hodně. Náš prvňáček(!) teď dostal během týdenních prázdnin kromě běžného balíčku úkolů (z matematiky a čtení) také za úkol napsat paní učitelce tři dopisy (kde byl, s kým byl, co dělal a jak se cítil).

Jako krásný nápad mi přišel také putující deník v Šímově třetí třídě. Acorn je plyšák veverák a každý den je i se svým deníkem u jednoho z dětí. První den byl na návštěvě u paní učitelky. A každý večer si píše deník. Teda, pomáhají mu s tím psaním děti. Můžou vložit i fotografii nebo nakreslit obrázek. Také mají zakomponovat nějaký snadný početní příklad. Šimon a několik dalších spolužáků píše dvojjazyčně. Česky sám (a pěkně psace), s překladem jsme mu pomohli. Anglicky to za něj posledně ještě přečetla paní učitelka, sám četl před třídou česky. Už se těšíme, až zas Acorn dorazí na návštěvu!

Taky Šimon už delší dobu komponuje dopis do své třídy domů, tak snad jej už brzy odešleme!

Čteme

Že je čtení důležité víme i u nás doma. Celé Česko čte dětem. A jak čteme tady?
Čteme hodně. Platí tu Co je psáno, to je dáno. Dokumenty jsou tedy patřičně dlouhé. (Více na toto téma snad někdy jindy, zatím jen pro představu: Nájmení smlouva měla 20 stran. Ve škole jsme obdrželi uvítací dopis ředitele, třídních učitelek, knihovnice, učitelky tělocviku a balíček s asi 20 dalšími dokumenty a formuláři. Ve školce jsme dostali asi 30 stránkový rodičovský manuál - nutno podotknout plný cenných rad - a také balíček s dopisem ředitelky jakož i dalších pěti dalších osob...)

Děti tu na velký objem čtení patřičně připravují. S písmenky se začíná na naše zvyklosti hodně brzy, ukazují se od útlého věku ve školce (preschool). Předškoláci (kindergarten, od 5 let) se písmenka učí číst a psát už ve školních lavicích. Ve škole je čtení součástí domácích úkolů, čtení se má doma věnovat alespoň 20 minut denně, děti si zapisují, jakou knihu četly. Rodič má pak dohlédnout, aby děti četly knihy správné úrovně, just right book.

Mnoho peněz se každoročně investuje do školní knihovny. Ta je velikosti dvou tříd, je plná krásných knížek a plně se využívá. Každá třída tu tráví týdně přes půl hodiny. Během ní knihovnice dětem předčítá. Knížka se promítá na plátno, bývá spíš kratší a plná obrázků (jako třeba tato). Čtení je vždy provázené vysvětlováním a otázkami knihovnice i dětí. Během posledních 10 minut si děti mohou vybrat tři knížky domů (pokud ovšem už doma nějaké nemají půjčené). Jednou týdně je pak odpoledne Family Checkout, to mohou přijít i rodiče a sourozenci a půjčit si dalších 6 knížek.

Malá knihovna je také ve třídách. Každé dítě má svou krabici s pár knížkami, které si čte během samostatného čtení. Knížky se pravidelně obměňují (děti chodí k poličce s knihami "book shopping", nakupovat knížky). Úroveň knížek pro první stupeň je označena písmeny A-Z, děti postupují od jedné úrovně k další. Neklade se důraz jenom na to, jak složitý text umí dítě přečíst, mnohem větší váhu má, na jaké úrovni umí text pochopit, převyprávět, interpretovat, na jaké typy otázek umí při čtení odpovídat a jak široké souvislosti rozebírat. Učitel má k ohodnocení úrovně čtení k dispozici několik knížek a k nim připravené škály. Rodičům je zdůrazňováno, že dítě dělá ve čtení největší pokroky, pokud je obklopeno knížkami té správné obtížnosti.

Úrověň čtení je u dětí v jedné třídě velmi rozdílná, nejen díky tomu, že mnoho dětí se anglicky teprv (na různých úrovních) učí. Se čtením pomáhají také specializovaní učitelé a do školy chodí pomáhat také dobrovolníci (rodiče, prarodiče, studenti z univerzity). Starší děti chodí číst mladším - Šimon je tak buddy (čtecí kámoš) jednoho chlapečka z kindergarten.

A jak naši kluci čtou? Rada učitelů zněla "Čtěte a vyprávějte si co nejvíc v rodném jazyce, schopnost číst se pak postupně překlopí i do angličtiny". Šimon čte hodně české časopisy, které tu máme od kamarádů, nebo komixy na tabletu. Společně pak čteme anglicky. Zpočátku s oblibou nosil z knihovny knížky Lego, klasické, nebo taky Ninjago a Star wars. Snad ještě větším hitem je Magic school bus o bláznivé kouzelné paní učitelce a školních výletech na dno oceánu, do včelího úlu a jinam. Ty jsou na něj ale zatím ještě náročné, uvidíme za měsíc. Zatím si lebedíme s knížkami jako je Elephant and Piggie, ty už zvládá číst plynule a ještě se na nich zasmějeme. Snažíme se taky půjčovat knížky, které přes týden předčítala knihovnice - jednak má skvělý výběr a jednak aspoň dodatečně kluci plně pochopí, o čem se četlo. Díváme se také rádi do poličky Teachers' favs, tam je pod jmenovkou každého učitele ze školy jeho oblíbená/doporučovaná knížka.

Filípek před příjezdem sem číst neuměl. Znal jen velká tiskací písmena. Po pár týdnech jsme si nechali naskenovat český slabikář (nakonec dorazil i poštou) a čteme každý den pár stránek. Ten čte klasicky, spojováním písmenek. Vedle toho se učíme číst anglicky. Začíná se tu s tzv. sight-words, to jsou slova, která má dítě umět přečíst na první pohled (nehláskují se, jako u nás). Dostali jsme domů kartičky s 200 slovy, rozstříhali prvních 40 slov, ty trénujeme a spojujeme do vět. Level A books jsou složené vesměs z těchto slov.

Zkusili jsme také interaktivní stránky, čtení jich je věnováno hodně. Starfall jsme znali už z Čech, naplno ji využijeme až nyní. Mnoho materiálů pro učitele, rodiče i děti je na stránkách IRA tady a tady.


Luky před odjezdem knížky s příběhem odmítal a zdá se, že do nich konečně také dorostl. Nebo ho možná přesvědčilo to Lego (jedna z prvních knížek s příběhem, kterou chtěl číst 10x dokola). Rád poslouchá čtení ve školce. Oblíbil si také čtení v městské knihovně, to se koná jednou týdně na většině poboček. Naše nejbližší knihovna je vzdálená asi 15 minut autem. Před týdnem tam ale začali rekonstruovat čtecí místnost, do ledna tedy budeme muset jezdit na čení dál nebo vymyslet jiný program.

První zážitky ze školy

Škola nám začala o něco později než dětem v Česku. První zářijové pondělí se tu totiž slaví Labor Day, tedy svátek práce. Děti měly volno také v úterý, do školy se tedy šlo až ve středu.

Se školou, třídami, učiteli i spolužáky jsme se měli možnost seznámit už o týden dříve, kdy se konala barbecue party (grilovačka). Tou dobou jsme ale výletovali po Kanadě a užívali pár dnů dovolené. Do školy jsme sice před odjezdem zašli nakouknout, přesto jsme byli všichni napnutí, co nás ve středu čeká.

Ještě v úterý měla škola plné ruce práce s přidělováním nových dětí do tříd, seznamy nás tedy čekaly až ve středu ráno na nástěnce. A u nástěnky nás čekalo první překvapení. Seznam obsahoval pouze křestní jména. A kupodivu, snad ani dvě jména nebyla totožná.

Před školou je velké hřiště, kde ráno (o půl desáté) škola začíná a odpoledne (o půl čtvrté) končí. Se zvoněním se ráno děti seřadí na číslo své třídy a učitelé si je odvádí dovnitř. Na hřiště děti vybíhají také každou přestávku a po obědě. To vše jenom pokud neprší. Pokud prší, dělí se do tělocvičny a na playcourt (kryté hřiště). Občas ještě po ránu zmatkujeme, ne vždy nám je jasné, jestli dost "prší". Zajímavé je také, jak se děti řadí, "line up." Do třídy odchazí jako kuřátka v jedné lajně, nikoliv ve dvojstupu.

Třídy nejsou označeny písmeny jako u nás, ale číslem místnosti. Naše škola má asi 300 žáků v 12 třídách od předškoláků po páťáky. Třídy se tu každým rokem trochu míchají, učitel je také každým rokem jiný. Momentálně jsme za to rádi, naše děti se nemusí cítit jako "ti nově příchozí", všichni jsou ve třídě tak trochu noví. Ve škole s tak velkou cirkulací to dává smysl. Doma jsme rádi za větší stálost tříd a učitelů, myslím, že díky ní vznikají pevnější vazby.

Naše škola je hodně multikulturní, rovným dílem jsou zastoupeni běloši, černoši i asiaté. Asi 30% dětí se anglicky teprve učí, na různých úrovních. Oba naši školáci chodili pár let na kroužek angličtiny. Na každodenní šestihodinovou anglickou sprchu to je málo, jsou tu opravdovými začátečníky.

Škola začala naplno hned první den. Pro rodiče (a zvědavé mladší sourozence) bylo v knihovně nachystáno pohoštění. Stejně jako grilovačku minulý týden, i toto pohoštění připravovala PTA (parent - teacher association), o které ještě jistě bude řeč. Zapojení rodičů a dalších dobrovolníků do chodu školy je tu na naše poměry enormní.

Den pátý: Vánoce v srpnu a Seattleschools

Ráno nás čekalo pod okny naložené auto z Eugene. Hotové vánoce. Bytem zní znělka z mašinky Tomáš, do skříněk skládáme talíře, na matrace vedle spacáků peřiny a polštáře. Fialky, díky za vše!!!

A také vyrážíme na první cestu autem po Seattlu. Na dnešek jsme naplánovali zápis do školy.


V Seattlu mají školy centrální office, Seattleschools.org. Tady odevzdáváme přihlášky, immunization form s datumy všech! očkování. A jelikož rodný jazyk dětí není angličtina, jsou důkladně otestované. Po půlhodině přibíhá Šimon "Vůbec nic jsem nerozuměl, ale všechno jsem zvládl". Chvíli po něm Filip, oba s dobrým pocitem. Jsou zařazeni jako začátečníci, mají tedy nárok na půlhodinu individuání výuky denně v naší spádové škole, nebo se můžeme rozhodnout pro školu, která je dál a kde by se jim věnovali ještě více. Bereme spádovou školu (máme ji přeci za domem).

S autem se nakupuje mnohem snáz, ze Safeway tentokrát odvážíme i větší položky. Doma poprvé pereme (v autě byl prášek), sušíme, vaříme (vývar a kuře s rýží, prý balzám na břicho) a myjeme nádobí v myčce. Jeden člen rodiny už dokonce při jídle sedí na židli! :-)