Procházka po univerzitě

Na univerzitě je první zářijové týdny ještě poměrně klid. Ten správný frmol začne až koncem září, kdy začíná semestr a budovy se zaplní studenty. První týdny jsou tedy optimální čas na zařízení všech formalit. Venku je ještě krásně, počasí přímo láká k procházkám a poznávání univerzitního kampusu.

Většina mých procházek směřuje k největšímu lákadlu, fontáně s výhledem na Mt. Rainier.

Nakonec se připojuju k jedné z prohlídek kampusu, které pro nové zahraniční studenty připravuje FIUTS. Dozvídám se, ve kterých budovách sídlí jaké fakulty, kam si studenti chodí pro radu, když si neví rady, nebo v které knihovně je pomalý internet a v které naopak rychlý. A že v té knihovně s pomalým internetem je zas nádherná atmosféra. Jako v katedrále, no posuďte sami.

 



Příjemné je, že jsou fakulty blízko u sebe. Mezioborový výzkum se dělá mnohem snáz, když kolegu medika, sociologa, fyzika nebo lingvistu potkáte na obědě.

A kde mé procházky začínají a končí? Padelford je nenápadná budova na kraji kampusu. Sídlí v ní katedra matematiky, katedra statistiky a také mé současné působiště, Centrum pro statistiku a sociální studie.

První zážitky ze školy

Škola nám začala o něco později než dětem v Česku. První zářijové pondělí se tu totiž slaví Labor Day, tedy svátek práce. Děti měly volno také v úterý, do školy se tedy šlo až ve středu.

Se školou, třídami, učiteli i spolužáky jsme se měli možnost seznámit už o týden dříve, kdy se konala barbecue party (grilovačka). Tou dobou jsme ale výletovali po Kanadě a užívali pár dnů dovolené. Do školy jsme sice před odjezdem zašli nakouknout, přesto jsme byli všichni napnutí, co nás ve středu čeká.

Ještě v úterý měla škola plné ruce práce s přidělováním nových dětí do tříd, seznamy nás tedy čekaly až ve středu ráno na nástěnce. A u nástěnky nás čekalo první překvapení. Seznam obsahoval pouze křestní jména. A kupodivu, snad ani dvě jména nebyla totožná.

Před školou je velké hřiště, kde ráno (o půl desáté) škola začíná a odpoledne (o půl čtvrté) končí. Se zvoněním se ráno děti seřadí na číslo své třídy a učitelé si je odvádí dovnitř. Na hřiště děti vybíhají také každou přestávku a po obědě. To vše jenom pokud neprší. Pokud prší, dělí se do tělocvičny a na playcourt (kryté hřiště). Občas ještě po ránu zmatkujeme, ne vždy nám je jasné, jestli dost "prší". Zajímavé je také, jak se děti řadí, "line up." Do třídy odchazí jako kuřátka v jedné lajně, nikoliv ve dvojstupu.

Třídy nejsou označeny písmeny jako u nás, ale číslem místnosti. Naše škola má asi 300 žáků v 12 třídách od předškoláků po páťáky. Třídy se tu každým rokem trochu míchají, učitel je také každým rokem jiný. Momentálně jsme za to rádi, naše děti se nemusí cítit jako "ti nově příchozí", všichni jsou ve třídě tak trochu noví. Ve škole s tak velkou cirkulací to dává smysl. Doma jsme rádi za větší stálost tříd a učitelů, myslím, že díky ní vznikají pevnější vazby.

Naše škola je hodně multikulturní, rovným dílem jsou zastoupeni běloši, černoši i asiaté. Asi 30% dětí se anglicky teprve učí, na různých úrovních. Oba naši školáci chodili pár let na kroužek angličtiny. Na každodenní šestihodinovou anglickou sprchu to je málo, jsou tu opravdovými začátečníky.

Škola začala naplno hned první den. Pro rodiče (a zvědavé mladší sourozence) bylo v knihovně nachystáno pohoštění. Stejně jako grilovačku minulý týden, i toto pohoštění připravovala PTA (parent - teacher association), o které ještě jistě bude řeč. Zapojení rodičů a dalších dobrovolníků do chodu školy je tu na naše poměry enormní.

Kanada!

Na posledních pár dnů před začátkem grantu jsme vyjeli na výlet do Kanady. Zatímco Igora děsí, zda jsme na autě přeci jen neměli nechat udělat některou z doporučených oprav, mé hlavní obavy se týkají přechodu přes hranice. Do Kanady je zatím nutné vízum, to jsme si doma obstarali. Rovnou vícenásobné, Seattle je od hranice kousek. Každý výjezd mimo USA je však v době grantu nutné hlásit CIES, od které je při prvním výjezdu navíc zapotřebí razítko. Počet dnů, které můžeme být v době grantu mimo USA je omezený. My vyjíždíme ale před začátkem grantu, CIES tedy nezajímáme. Pouze nám zdůrazňuje, že se musíme před začátkem grantu také vrátit. S tím samozřejmě počítáme. Přesto trnu, aby s naším výjezdem bez razítka neměl někdo problém.

Auto nakonec šlape jako hodinky a na hranici vše bez potíží. Až na asi 30 minutovou frontu cestou do Kanady. Aspoň jsme si stihli to historické místo dobře prohlédnout.

Takže se můžeme kochat nekonečnými lesy, krásnými horami a řekami plnými lososů. Postupně si zvykáme na zdejší obrovské rozměry a vzdálentosti, takže nakonec už nás kdesi za Prince George nepřekvapí ani cedule "Zkontrolujte si palivo, další pumpa za 202 km."

Washingtonská příroda na nás teprve čeká.

Další atrakce v Seattlu

Abychom děti nevyčerpali jen zařizováním, prokládáme jej výlety po Seattlu. K aktivitě nás nutí taky omezená platnost Seattle City Pass. Pár dnů po výletu lodí tedy míříme konečně na Seattle Space Needle s nádherným rozhledem na město.

Z rozhledny míříme do EMP Museum dozvědět se více o rodácích ze Seattlu Jimi Hendrixovi a Kurtu Cobainovi. Děti ocenily výstavu Sci-Fi a asi nejvíc si užily Lab, kde si mohly vyzkoušet hru na bicí, kytaru, klávesy, nebo vícehlasy v samostatných studiích.

Další den míříme do Pacific Science Center. U vchodu nás vítá průřez záchodem, následuje velké množství pokusů a na závěr 3D kino. Film Putování motýlů jsme žel nestihli. Ocenili jsme ale nakonec i Air Racers, film popisující historii i současnost znamých leteckých závodů v Renu, Nevadě.

  
Další z dnů byl věnován návštěvě Seattle aquarium, kde jsme si mohli pohladit hvězdice a sasanky. Kluky uchvátilo povídání u akvária s chobotnicí a krmení mořských vyder. A víte, jak tráví hvězdice? Vytáhne žaludek ven z těla, obalí ním kořist, stráví ji venku a teprv ztrávenou zatáhne i s žaludkem zpět.

 Vypravili jsme se také do Woodland Park ZOO. Beruška zavzpomínala na pražskou ZOO, kde jí vstup neodepřeli. V Seattlu pejsci žel do ZOO nesmí. Je tu o něco menší hustota zvířat než v pražské ZOO. Zvířata jsou víc řazena dle kontinentů. U příslušných zvířat jsou také další prvky přibližující danou oblast: Výhled na zebry je třeba pojat jako třída základní školy v Africe, s lavicemi, tabulí, mapou, lebkami a nástroji k lovu. Milé bylo krmení andulek (tyčinka se zobáním za dolar), nebo možnost podívat se zblízka na tarantuli.

Zařizujeme formality

Kromě shánění vybavení do bytu byly první dny plné zařizování formalit.

Co nejdříve bylo potřeba zformalizovat koupi auta. Dokument prokazující vlastnictví auta se nazývá Title. Jsou na něm rovnou připravené kolonky na údaje a podpisy prodávajícího (vlastníka) a případného kupujícího, rozhodnete-li se auto prodat. Předvyplněnou Title jsme si přivezli už od kamarádů z Prahy. V licencing office jsme se dozvěděli, že auto má svou tabulkovou hodnotu podle značky a roku výroby, ze které kupující odvádí přibližně 10% daň. Pokud auto kupujeme za míň (v našem případě za míň než polovinu) a chceme platit daň z menší sumy, musíme doložit odhad ceny potřebných oprav. Jedeme tedy do Fordu, nechat za stovku auto důkladně prohlédnout. Po dvou hodinách (strávených na pláži u jezera) je pro nás auto připraveno spolu s asi 20 stránkovým soupisem. Nejprve tabulka s přehledem důležitých a méně důležitých potřebných oprav. Poté podrobný položkový rozpis s fotkami, jak vypadá součástka správně, a jak vypadá, když nefunguje. Fotky doprovází vysvětlení, proč je důležitá oprava. Nakonec cena, kolik by daná oprava stála. Jásám, že se daň podařilo patřičně snížit. Igor pomalu propadá depresi, soupisem listuje ještě několik následujících večerů a plánuje opravy. Z licencing office hrdě odnášíme novou značku.

Napříště už nám ten vjezd do jednosměrky v centru a přímo před policajtama tak lehce neprojde. Už jsme totiž zdejší.

Dalším oříškem bylo povinné ručení. Nejbližší pojišťovna Allstate nám totiž bez Washingtonského řidičáku auto odmítla pojistit. Trochu nás to vyděsilo. Z domova se nicméně během chvilky podařilo po telefonu vyřídit pojištění u GEICO. Americký řidičák po nás sice chtějí také, dali nám na něj ale čas - optimálně do měsíce, případně do půl roku.

Vyřízení řidičáku už jsme zjišťovali také. Víme už, že budeme muset skládat zkoušky. Vyřízení jde ale výrazně rychleji, máme-li social security number. Rozhodli jsme se tedy počkat na něj. Můj případ je pikantní, neboť už mi jedno social security number před lety vystaveno bylo, na jméno za svobodna. Igorovo social security number je zase závislé na vydání dočasného pracovního povolení (EAD), o které si coby držitel J-2 víza zažádal. Brzy doufám přibydou naše zkušenosti na tomto poli (snad jen pozitivní).


Mezi milé povinnosti patřila návštěva univerzity. Tady mne čekalo velmi milé uvítaní jak od Eleny, tak od Thomase. Také pracovna ihned naproti Eleně. Zahájili jsme proces k získání mé univerzitní ID karty (Husky card). Poprvé se také procházím po krásném campusu univerzity. O té ale více něky příště.

Zabydlujeme se

Kromě Fialů nám tu vánoce připravilo několik dalších lidí, všem moc děkujeme. Thomas zapůjčil dvě skládací židle, Veronika další nádobí a příbory do kuchyně. Sousedka Kazumi, která odlétala včera, nám věnovala luxusní zánovní matraci, polštáře, další nádobí a dokonce malou stolní tiskárnu s kopírkou a scannerem. Kristin, která se včera vrátila ze stanování, nám po mé zmínce, že plánujeme zakoupit stan na výlety, věnovala jeden stan pro 8 osob. Pro jejich tříčlennou rodinu je prý příliš velký.

Matrace i stan měly původně namířeno do Armády spásy nebo do Goodwill, kam je třeba za rok také odevzdáme. Možnost věnovat nepotřebné věci potřebným tu je dobře propracovaná, stačí naložit do auta a drive through (projet výkladištěm). Pro větší věci, jako je zmíněná matrace, si také zdrama rádi přijedou. V Goodwill i armádě spásy lze také věci levně nakoupit, my odtud máme několik doplňků do domácnosti.


Další věci sháníme přes místní Radfordí sociální síť, kam občas někdo dá inzerát, že něco prodává (nebo věnuje, jako Kazumi). Tak jsme zakoupili první stoleček od Amy. Výhodou je, že si člověk přenese nábytek přes ulici a má ho doma.

Dobrým zdrojem nábytku je také obchod s použitým zbožím místní univerzity zvaný Surplus. Pro veřejnost je otevřený vždy v úterý a dají se v něm za 5 dolarů sehnat funční kancelářské židle. O něco málo dražší jsou pak stoly, regály, počítače, monitory aj.

Většinu nábytku ale nakonec kupujeme přes craigslist.org. I tady se dá mnoho věcí získat zadarmo, lepší věci jsou ale rychle pryč a už několikrát jsme to nestihli. Zalevno jsme tedy koupili sedačku, jídlení stůl, postel a také dva pracovní stoly - větší do pracovny (tak nazýváme výklenek v ložnici), menší k dětem do pokojíku.

Nenechali jsme si ujít také zdejší oblíbené garage sales. Lidé vyskládají vše, co chtějí prodat, na dvorek nebo do garáže a prodávají. Zakoupili jsme tak sklenice, hrnečky, a krásný set talířků s námořnickým motivem. Přemýšlím, proč se u nás garage sales moc nekonají. Možná se lidé obecně míň stěhují.

Poslední drobnosti nakupujeme v IKEA. I daleko od domova tu člověk najde dobře známé věci a za známé ceny. Máme tedy už i ramínka a "police" a hurá, věci můžou z kufrů ven. Pro člověka s organizačním duchem přímo potěšení