Google+ Followers

neděle 12. října 2014

Inspirace ze školky

Po narození prvních dvou dětí jsme se domnívali, že už jsme zkušení rodiče. Že ještě mnohé o výchově dětí nevíme, nás přesvědčilo naše třetí dítko. To, co fungovalo na první dva, vůbec nefungovalo na třetí. Tady v Seattlu jsme díky Lukáškovi poznali zdejší školku a naučili jsme se přistupovat k dětem víc individuálně.

Nutno přiznat, že to byla zkušenost poměrně drahá. Klobouk dolů před tou spoustou práce, kterou s poměrně malým finančním obnosem odvedou české státní školky! Měli jsme vždy štěstí na paní učitelky plné nadšení a kreativity.

Zdejší státní školky (tzv. Head Start) jsou pouze pro nejchudší rodiny. Další cenově přístupnou variantou jsou tzv. Co-op, kde se předpokládá poměrně velké zapojení a výpomoc rodičů. Děti do Co-opů v našem okolí ale chodí pouze třikrát týdně na dvě a půl hodiny, což nám i s ohledem na cestu tam a zpět přišlo krátké. Navíc, o něco dříve, než jsme na Co-opy narazili, jsme už měli školku vybranou. Naše školka byla nezisková, přesto se školkovné pohybovalo v řádu 10 dolarů za hodinu. Děti sem běžně chodily jen na několik dopolední v týdnu, aby byly lépe připravené do školy. Podobně i naše dítko chodilo do školky jen dvě dopoledne, aby pochytilo trochu angličtiny a zkušeností. Zkušenost to byla nakonec výtečná i pro nás. A stála za to.

Jaké inspirace jsme si tedy odnesli?

První postřeh našeho čtyřletého chlapečka byl: "Jak to, že Mr. Jasen je kluk, když paní učitelky jsou přeci holky". To, že je pan učitel Jasen černoch, už ani nekomentoval, že by známky aklimatizace? Uvědomili jsme si, že výchova malých dětí u nás leží do velké míry jen na bedrech žen a že je to možná škoda.

Velké množství dobře dostupných informací
Na větší množství informací, písemně zformulovaných pravidel a doporučení, ale také korespondence už jsme si tu zvykli. V první moment si ní totiž můžete připadat být docela zahlceni. V naší školce vypadala následovně:

Noví rodiče měli za úkol přečíst a podepsat 30 stránkový manuál "jak na to", kde kromě vize, kurikula a kontaktů byla popsána všechna pravidla, očekávání, rady a doporučení.

Nástěnky obsahovaly informace o učitelích, běžném harmonogramu dne i kalendář událostí na celý měsíc. Tyto i další informace nás také čekaly (spolu s Lukyho výtvarnými výtvory) v naší složce u dveří - vytištěné tedy byly všechny informace o výletech, odpoledních kroužcích, fundraisingových akcích apod. Na záplavu papírů si tu pravda stále ještě teprv zvykáme - mají tu víc stromů než u nás a papírem se opravdu nešetří.










Zmíněný kalendář s akcemi na celý měsíc byl velmi nápomocný pro motivaci i pro ujasnění, které dny Luky do školky chodí. Bylo pro nás také snazší si některé akce zapamatovat, než kdyby pouze viselo upozornění na nástěnce. Na každý den bylo něco speciálního. Den klobouků, gumových kačenek, přines si plyšáka, oblíbenou knížku, klaun ve třídě, kreslíme na kameny, obleč si růžovou... Ani jsme nevěděli, kolik dnů jde slavit: narozeniny Mikimause, Leonarda daVinciho... Někteří rodiče jsou zapomnětliví a některé děti klobouky a kačenky nosit nechtějí, vše bylo naštěstí zcela dobrovolné. Každý týden byl také dedikovaný jednomu písmenu, číslu, jedné zemi a barvě.

Obzvláště jsme ocenili každodenní zprávu ze školky. Polovina kolonek byla kopírovaná pro všechny děti (datum, učitelský tým, nabídnutá činnost), několik kolonek personalizovaných: "Moje nálada dnes byla...", "Zdá se, že roste můj zájem o.." a "Dnes jsem byl skvělý v...". Jednoduchý papírek nám hodně pomohl navázat s naším ne právě sdílným chlapečkem komunikaci o zážitcích z daného dne. Každý den jsme se snažili vyhradit si chvilku na jeho společné přečtení.

Tato zprávička byla vždy pozitivní. Pokud snad bylo něco negativního, ohrožujícího bezpečnost ostatních, na to už sloužil žlutý papírek (a napotřetí by byl už asi červený). Tam stálo, co se stalo za problém, jaká opatření učitelé podnikli a o čem prosí rodiče, aby s dítětem promluvili. Jeden žlutý papírek nám domů přišel a problém se podařilo vyřešit překvapivě rychle.
Mnoho informací přicházelo také po e-mailu. Ten pravidelný týdenní obsahoval strukturované informace a krátký odstavec od ředitelky, hlavní administrátorky a třídního učitele.


Dnes Ty jsi Ty, to je pravdivější než pravda.  
A není nikdo na světě, kdo je víc jako ty, než jsi TY.
 
Důraz na jedinečnost
Hlavním rozdílem v české a americké kultuře a vzdělávání obecně je americký důraz na jedinečnost. Ono to tu při té směsi různých národností a kultur asi jinak ani nejde.


"Vše o mně" - poster, který děti doma za pomoci rodičů vyrobily
a ve školce pak prezentovaly

Zatímco v českých školách a školkách se často snažíme dostat všechny děti na stejnou úroveň - ať už v psaní, čtení, cvičení nebo kreslení sluníček, zdejší školy a školky úpěnlivě hledají na dítěti, v čem je výjimečné, a to se snaží zdůraznit. Vyzdvižení Lukyho schopností řešit hlavolamy a rozeznávat čísla a znaky mu dodalo sebedůvěru, až se nakonec odvážil zkusit i ty činnosti, v kterých si nevěřil - kreslit a později i promluvit anglicky.


Spolupráce učitelů a rodičů na vývoji dítěte
Také jsme si tu uvědomili, jak důležitá je spolupráce rodičů a učitelů na rozvoji dítěte. Prvním krokem na začátku školního roku tu byl dotazník o dítěti: při zápisu rodiče vyplnili, s kým dítě žije, jaké svátky slaví, v jakém prostředí se nejlépe učí a rozvíjí, co by měli učitelé vědět o jeho fyzickém rozvoji, a co o jeho sociálních, emočních nebo akademických potřebách, co o jeho jazykové vybavenosti, jak je na tom s jídlem, jak s toaletou, jaké metody rodiče používají aby dítě ukáznili, jaké aby jej zklidnili, jaké jsou jeho obvyklé aktivity, a co dalšího by jestě učitelé měli vědět. Po několika měsících rodiče vyplňovali také dotazník o vývoji dítěte, naše školka používala dotazník ASQ-3. Zde už byly dost specifické otázky týkající se řeči, pohybových dovedností a sociálních schopností. Část otázek vyplňovali také učitelé.

Později na podzim a na jaře nás pak čekaly dvě 15-minutové individuální schůzky s učitelským týmem - třídním učitelem, administrátorkou a ředitelkou centra. V Česku jsou takové schůzky vyhrazené na řešení problémových situací. A že první schůzka shodou okolností padla na týden poté, co jsme obdrželi žlutý ("problémový") lísteček, chystali jsme si dovysvětlení a obranu našeho dítěte. Čekalo nás velké překvapení. V prvních deseti minutách učitelský tým skvěle vystihl všechny Lukyho přednosti (a vlastně i jeho nedostatky byly podané jako přednosti: zatím je ještě pozadu s angličtinou, ale už několikrát přišel a snažil se něco říct... teď už to půjde vše snáz). Třídní učitel nám popsal, jaké strategie si myslí, že na Lukyho fungují - předvedl nám třeba, jak v kroužku Luky sedával s očima přikrytýma a jak poprvé zvědavě vykoukl, když se mluvilo o číslech. Také učitelé shrnuli výsledky z vyplněných dotazníků a jejich vlastní pozorování a doporučili, na co si myslí, že bychom se teď my i oni měli při jeho rozvíjení dále soustředit. To už jsme nabyli důvěry, že našemu dítěti rozumí a mají snahu mu co nejvíc pomoci. Na dotaz, zda máme my nějaké obavy, jsme pak neváhali rozebírat žhavější témata a probrat blíže žlutý papírek, Lukyho nelásku ke kreslení nebo naši obavu, zda rozeznává barvy.

Umíme vychovávat vůdčí osobnosti?
Jedna z námi zmíněných obav se týkala obliby našeho nejmladšího rozhodovat a řídit. Jasná představa o tom, jak by co mělo vypadat, od snídaně až po odpolední procházku, nám hlavně v době, kdy neuměl ještě mluvit, přinesla mnoho slziček. Ale také úsměvů, je veselé, když sotva tříletý chlapeček nachystá starším bratrům botičky a pobízí je, aby si s tím obouváním pospíšili. Naše obavy směřovaly k jeho neochotě být příliš řízený. Reakce učitelů nám opět vzala dech. Váš syn je vůdčí typ? To je přeci výtečné, takoví lidé jsou velmi potřeba. To je dobře, že to víme. Dáme mu příležitost. Naučíme ho, jak organizovat, aby se to líbilo i ostatním. A taky to, že nemůže řídit stále a musí poslouchat i ostatní, aby pak ostatní poslouchali jeho. Někdy takovým dětem také pomáhá místo přímého povelu, aby si umyly ruce, prosba, aby dohlédly, že si všichni dobře umyjí ruce, aby je měli čisté na oběd.
Užasli jsme. Uvědomili jsme si přitom totiž skutečnost, jak i v nás je zakořeněná představa, že malé dítě by mělo především poslouchat a že je za něj potřeba vše rozhodnout... Kolik důležitých dovedností se ale dítě při takovém přístupu nemá možnost naučit: rozhodovat se, diskutovat, organizovat sebe a ostatní a být zodpovědné.


Rok utekl jako voda. Na konci roku nás čekala první americká promoce. Nečekali jsme, že prvním naším absolventem bude právě ten čtyřletý. V pěti letech se tu nastupuje do školy a Lukášek dostal příležitost si tu letos Kindergarten vyzkoušet. O krásné české pasování na předškoláka zdá se přišel. I o další ryze české krásné zážitky, třeba o školku v přírodě. Teprve po několika měsících nám došlo, že tímto nám asi zcela končí školkové období našich dětí. Jedno z nejkrásnějších a pro rozvoj dítěte nejdůležitějších.

úterý 20. května 2014

Pomáháme našim ELLáčkům (aneb jak na cizojazyčné děti)

Přijít do cizí země a neumět ani slovo je pěkná dřina. Zvlášť když jste malý kluk nebo holka. Po příjezdu jsme tu zažili mnoho slziček našich dětí. A ptali jsme se, jak nejlépe jim pomoci.

Na celém světě je takových dětí hromada. I u nás doma měly děti spolužáky z jiných zemí, děti s jinou mateřštinou: holčičku z Thajska, chlapečka z Ukrajiny nebo z Turecka. Zatím jsou u nás stále spíš výjimkou a pomoci jim myslím umíme jenom málo.

Školu i učitele jistě stojí takové děti více práce. Rodiče mohou být také chudší, a nemít prostředky, čas nebo schopnost zapojit se do školních aktivit a škole pomoci tak, jako domácí (o míře, kterou zdejší rodiče školu podporují, více někdy příště). Na druhou stranu mohou v sobě mít tyto děti velký potenciál: být zdrojem mnoha inspirací, jiných pohledů na svět, a jednou možná vaši hostitelé v jejich rodné zemi nebo propojujícími články mezi zeměmi. Pomoci jim určitě stojí za to!


Dětem, jako jsou ty naše, se tu říká English Language Learners (ELL, ti, co se anglicky teprv učí). Na naší škole jich je asi 30%. Učitelé jsou tu na tyto děti zvyklí. Na začátku školního roku třeba své pokyny často doprovází názornou demonstrací, kartičkami nebo posunky. O ELLáčky se také stará čtyřčlenný tým specializovaných učitelů. Zdejší škola je tedy plná inspirací, jak na to!



Jak tedy pomáháme našim ELLáčkům?

První rady jsme obdrželi od ELL učitelky hned na začátku školního roku. Přesto nám chvíli trvalo, než jsme se v tom zorientovali, nebo lépe řečeno než jsme uvěřili, že zmíněné rady jsou opravdu to nejlepší a nejdůležitější, co lze pro své děti na začátku udělat. Mezi radami stálo:


1. Hodně s dětmi čtěte ve vašem rodném jazyce a povídejte si o tom, co čtete. Vyprávějte příběhy ve vašem rodném jazyce. Silné komunikační dovednosti v rodném jazyce pomohou dítěti rozvinout jeho angličtinu.
2. Mluvte s dítětem o škole ve vašem rodném jazyce. Mluvte o tom, proč je škola důležitá, mluvte o pravidlech ve škole a proč jsou pravidla důležitá.
3. Mluvte hodně o vašich pocitech ve vašem rodném jazyce a nechtě dítě mluvit o jeho pocitech.
4. Čtěte s dítětem každý den v angličtině, poslouchejte jeho čtení v angličtině. Ptejte se jej na čtený příběh ve vašem rodném jazyce (později v angličtině).
5. Navštěvujte knihovnu a půjčujte si společně knížky.
6. Pomozte dítěti, aby hrací čas trávilo také s anglicky mluvícími dětmi.
7. Zjistěte, jaké domácí úkoly se od dítěte očekávají. Zajistěte dítěti klidný čas na domácí úkoly. Vysvětlete mu, proč jsou pro něj úkoly důležité. Podívejte se na hotové úkoly dětí a zkontrolujte, zda je práce kompletní.
8. Zajistěte, aby dítě bylo ve škole včas.
9. Nebojte se promluvit s učitelem, máte-li nějaké obavy. Je-li potřeba, zajistíme vám překladatele!
10. Kdykoliv potřebujete, nebojte se požádat ELL tým o pomoc!


Hlavním překvapením byl silný důraz na rodný jazyk. V Česku jsme se setkali s názorem, že rodina cizojazyčného dítěte dělá chybu, když na své dítě doma nemluví česky. Opak je prosazován zde! Neodepírejte dítěti jeho rodný jazyk!

Osvědčilo se nám každý večer mluvit o škole. Děti den za dnem objevovaly nové věci (co jak funguje v jídelně, v knihovně, na tělocviku, ve třídě) a večer si je vzájemně vysvětlovaly. Kluci měli také velké štěstí, že první měsíce měli ve škole přestávku ve stejném čase a mohli vše důležité probrat. Kolikrát šlo o veselé maličkosti, až nás překvapilo, jak můžou být frustrující. Filípek třeba nebyl schopen na obědě říct, že si nepřeje mléko, skončilo tedy u něj na tácku. Co ale s nevypitým mlékem? Po chvíli pozorování zjistil, že děti, které své mléko nedopily, jej vylévají do velké nádoby. Tak své mléko otevřel a vylil ho tam také. Šimon mu vysvětlil, kam se dává neotevřené mléko, aby si jej mohly brát děti, které si obědy nekupují. Dodali jsme mu také sebedůvěry, aby se nebál příště říct "No, please!" Podobných situací jsme první týdny po večerním čtení probírali mnoho.
Mluvili jsme také hodně o tom, jak je to těžké nerozumět a neumět říct, co chcete, ale jak pro děti jednou bude výtečné, až se budou moci domluvit dalším jazykem a přečíst si mnoho zajímavých knížek. Zdejší knihovny plné krásných knížek byly a jsou skvělou motivací.

Velké skoky děti dělaly mezi kamarády, kteří neuměli česky. První měsíce se nejlépe cítily s jinými ELLáčky, že jich je na naší škole mnoho, bylo velkou výhodou. Velké skoky ale kluci dělali také po setkáních s novými českými kamarády. Po měsících bez česky mluvících vrstevníků se mohli naplno opřít do vyprávění vtipů a promluvit si s dalšími dětmi o všem, o čem chtěli. Teprv po prvním "českém" výletě jsme si uvědomili všechny aspekty doporučení "neodepírat rodný jazyk": rodina na to mnohdy nestačí. Díky všem zdejším českým kamarádům, které tu máme!

Velkou pomocí byly dobře na míru nastavené domácí úkoly jedné z paní učitelek. Každý zvládnutý úkol nesmírně dodával sebevědůvěry. Více nejistoty jsme zažili u mladšího z kluků, kde úkolů bylo málo, ale zcela mimo jeho možnosti. Tady jsme nakonec úkoly vymýšleli sami a zajásali jsme, když nám dorazily české písanky a slabikář. Obojí nakonec velmi pomohlo.

Překvapilo nás, že naše děti nedostávají žádné lekce angličtiny, tedy alespoň ne takové, na jaké jsme zvyklí u nás doma. Čekali jsme učebnici angličtiny, žádná ale nebyla a není. Angličtina se tu učí převážně skrze čtení. Také ELL učitelé s našimi dětmi převážně četli.

Vedle ELL týmu jsme se do pomoci opřeli jako tým také my rodiče:
Rodiče chodí pomáhat číst s jednotlivými ELL dětmi.
Dali jsme dohromady webové odkazy, které obsahují mnoho tipů pro nováčky.
Rozběhli jsme měsíční schůzky pro ELL rodiny.
Na jedné z takových schůzek jsme nakonec vypracovali docela obsáhlý plán, co všechno by nám mohlo pomoci a jak tomu pomoci:



Přesunout rodiče z pozice těch co si nechají pomáhat, do pozice těch, co si vzájemně pomáhají, je asi ta největší výzva! Na příští rok tak letošní už-ne-nováčci chystají prohlídky školy, kontaktní rodiny, hrací odpoledne nebo dopolední anglické konverzace pro rodiče... Co z toho se podaří rozběhnout, záleží na nás všech.


A že mají cizojazyčné rodiny co odevzdat? Nejvíce to bylo vidět na velké sobotní akci zvané Heritage Brunch (den kulturních dědictví). Vytvořit prostor sdílet své bohatství je dalším nesmírně nápomocným prvkem. Lidé z cizích zemí se tak dostávají do pozice jakýchsi ambasadorů a i v budoucnu chtějí svou zemi zastupovat co nejlépe. Mají také pocit, že něčím důležitým přispívají. Šimon přímo zářil, když lepil dětem do pasů české vlajky a ukazoval vystavené knížky, věci a obrázky.


Maté také ve vaší škole nějaké děti, které ještě česky moc neumí? V ČR funguje např. občanské sdružení Meta, jeho webové stránky jsou plné inspirací, jak pomoci v českých podmínkách. Važme si všech, kdo mají chuť učit se česky a neváhejme jim pomoci!

čtvrtek 1. května 2014

Školní zahrada a oslavy Dne Země

Že máme ve škole úžasné rodiče se pozná na mnoha místech. Jedním z nich je školní zahrada.




O zahradu se převážně starají dvě maminky ze sdružení rodičů, pomáhat chodí i další rodiče. Sdružení rodičů také platí instruktorku z přilehlého Magnuson parku, která připravuje kurikulum a jednou za dva týdny dochází děti učit Zahradničení. Příjdete-li někdy jako dobrovolník asistovat, zažijete si nádherný program plný rostlin, kytiček, broučků a povídání o nich.






Minulý týden jsme pomáhali sadit Native plants (tedy rostliny zde ve státě Washington původní). Na záhon sdružení rodičů napsalo projekt a získalo grant, kromě financí ze sdružení rodičů tedy finance plynuly i odtud. Instruktorka si při hodinách v zahradě s dětmi povídala o tom, co jsou to původní rostliny a které známé rostliny odkud pochází. A odkud vlastně pochází vaše rodina? Naše škola je hodně multikulturní, takže děti vyjmenovávali jeden stát světa za druhým a dozvědely se, které ovoce a zelenina pochází z jejich země.

Děti mají zahradu k dispozici také jednou týdně o velké přestávce. Chodí sem moc rády. Dozor a program zajišťují dobrovolníci z řad rodičů.

Program zahrady vrcholí ovšem koncem dubna, kdy se slaví Den Země. Na naší škole byla zahrada otevřena celé sobotní dopoledne. Malovala se zídka, vyráběla mozaika na schody. Ředitel vozil kolečka s kůrou za velké pomoci hloučku dětí. Hrála nám příčná flétna, děti skotačily v bublinkách. Na zakousnutí byly domácí dobroty. Děti si také zkusily ve stánku (našem malém farmářském trhu) prodávat zeleninu. Nádherné dopoledne!









sobota 12. dubna 2014

Prezentujeme - už odmala

Nevím, jestli jste někdy na konferencích také měli pocit, že náš národ má docela deficit ve schopnosti prezentovat. Netvrdím, že u nás nejsou světlé výjimky. Tímto přípěvkem chci jenom podotknout, že bychom mohli více trénovat.

Prezentování se tu hojně pěstuje už odmala. "Show and tell" (ukaž a pověz) je populární už od školky, ani ve škole se ale neopomíjí. V třídě našeho prvňáčka je vždy jeden žák "studentem týdne". Posledních deset minut každého dne má vyhrazených, aby dětem pověděl o sobě, ukázal oblíbenou hračku, fotografie rodiny, výletů... Rodiče jsou zváni se přijít podívat a studenta podpořit. Náš Filípek děti naučil pár slov česky, ukázal na mapě, kde je Česko a odkud přiletěl, představil na fotkách své brášky, ukázal své oblíbené lego... Vrátil se celý hrdý, že mu spolužák pověděl, že to bylo úžasné (awsome). Zažil první pocit, jak je hezké někoho něčím "svým" zaujmout.


Starší Šimon dostal příležitost sdílet vše o své zemi ještě důkladněji. Každá třída studovala a prezentovala jednu zemi pro sobotní Heritage Brunch (dopoledne kulturního dědictví). Šimonova třída si zvolila Českou Republiku, Šimon tedy nosil už několik týdnů předtím do školy různé knížky, sešity z české školy, obrázky, a pomáhal také s prezentací. Dva týdny před touto multikulturní sobotou byli pobízeni děti i rodiče, aby přišli poslední půlhodinu vyučování sdílet něco ze svých tradic - naše děti se tak naučily psát pár znaků čínsky, nebo se dozvěděli, jak se na velké události obléká v Korei. Vidět prezentovat své rodiče - to je také škola, nemyslíte? Kromě sdílení před třídou měly děti možnost prezentovat také na pódiu a užasli jsme, s jakou kuráží a uměním se do toho některé děti opřely.


Ještě více byla ovšem prezentací plná Science Night. Pro tuto večerní událost každá třída studovala nějaký jev - např. jak rostou rostliny, jak žijí šneci, o kolik jsou žvýkačky lehčí, když jsou vyžvýkané...  Děti se ovšem mohly dopředu přihlásit a prezentovat také svůj vlastní projekt. Už i malé děti (často s pomocí rodičů) tak u svých stolečků či posterů vysvětlovaly ostatním podstatu svých pokusů.












A i ti, kteří letos neprezentovali, mohli vidět, jaké to je, něco prezentovat. Zažít si první opravdovou konferenci. Třeba jim to jednou pomůže zviditelnit sebe a svoji práci, až vyrostou...











Samozřejmě to sebevědomé prezentování na konferencích není celé naučené už ze základní školy. Takže - víte, že na univerzitě je tu běžným jevem, že místo závěrečné zkoušky se koná buď posterová sekce nebo obhajuje krátká zpráva - lépe řečeno malý článek? O tom zase podrobněji někdy přístě.

sobota 29. března 2014

Nové řidíčské průkazy a další zařizování

Nejvíce zařizování jsme si užili v létě a na podzim, ihned po příjezdu. Nějakou dobu jsme odkládali zařizování řidičských průkazů.

Na řidičské průkazy z Česka tu je možné jezdit rok. Na kratší pobyt by tedy ani nebylo nutné si ty zdejší vyřizovat, kdyby... kdyby nebylo pojišťovny. Allstate nám povinné ručení na auto bez Washingtonských řidičských průkazů nezřídila vůbec. Geico nás nakonec pojistila s podmínkou, že čísla řidičských průkazů do měsíce... no dobře, tak tedy do půl roku dodáme.

Na vyřízení řidičského průkazu je dobré mít SSN (social security number). Bez něj je proces o notný kus delší. Čekali jsme tedy nejprve na SSN. Moje bylo vystaveno už před lety a na jméno za svobodna. To byl pro personál docela oříšek a změna jména nakonec zabrala několik měsíců. Bylo ale milé, že překlad oddacího listu nežádali po mne, bylo jen nutné počkat, až si jej přeloží.

Igor hned po příjezdu zažádal o dočasné pracovní povolení, tzv. EAD. Teprve s ním je možné zažádat o SSN. V našem případě vyřízení trvalo docela dlouho. Zhruba do měsíce jej pozvali na vyfocení. Do tří měsíců mělo přijít vyrozumění resp. vyžádání dalších dokumentů. Přesně za tři měsíce přišlo vyžádání dokumentů (těch, které jsme už o čtyři měsíce dříve zaslali, pravda možná ne pod později přiděleným číslem). Po Novém roce dorazila EAD, další měsíc zabralo vyřízení SSN.

Takže vesměs na poslední chvíli vyřizujeme řidičské průkazy. U Igora jsme nakonec měsíc před obdržením EAD nastartovali také proces získání řidičského průkazu bez SSN. V rámci prověřování bydliště jej asi po měsíci od podání přihlášky telefonicky zvali na interview, kde bylo nutné doložit dokumenty prokazující místo bydliště. Žel, v nabízeném termínu jsme právě měli naplánovanou cestu po Kalifornii v rámci OLF grantu. "Termín není možné posunout, po návratu z cesty si musíte požádat znovu," zaznělo ze sluchátka. Nakonec to s EAD a SSN bylo přeci jen rychlejší.

Takže tedy konečně skládáme řidičské zkoušky. Přinutilo nás to detailněji si pročíst zdejší pravidla provozu. Udělali jsme si také pár cvičných znalostních testů, takže ty jsme zvládli hravě na výbornou.  Při praktické jízdě jsme si ujasnili, co zde znamená full stop (a naučili se na každé stopce raději napočítat v duchu do tří). Praktická jízda vypadala jako vystřižená z demonstračních videí.


Takže hurá, máme řidičské (a další) průkazy!

pátek 14. března 2014

Jaká skvělá otázka!

Velmi oceňuji, že tu máme děti. Dokonce se domnívám, že díky nim a zkušenostem ze základní školy si zažívám a lépe chápu rozdíly našich kultur ve vědě a výzkumu. Jeden velký rozdíl se týká schopnosti klást otázky a schopnosti odpovídat na ně.

Uvědomíte si to hned při první prezentaci. Lidé se se zájmem ptají na vše možné. Nejdřív vás to dokonce trochu zaskočí a máte podezření, že vás snad chtějí zkoušet. Trvá chvíli, než se naučíte za otázku poděkovat a je-li trefná, dokonce zvolat "Excelent question!"

Vzpomínám doma na mnoho seminářů, kdy host - přednášející skončil přednášku a následovalo ticho, že by se dalo krájet. V lepším případě měl otázku připravenou vedoucí semináře. Uvědomuji si, že i já mám obavy ptát se. Snad pocit, že se zesměšním otázkou, na kterou je odpověď jasná. Nebo jenom nezkušenost?

Zdejší základní škola našich dětí dává mnoho odpovědí. Kulturu otázek tu přímo pěstují. Chvilka na otázky je v knihovně při čtení, při chvilkách ve třídě na koberci i během vyučování. Jedno z nejčastějších slov, které uslyšíte, je "Questions?"

Na otázky je prostor po vysvětlení pravidel (v muzeu, arboretu nebo jinde). V mnoha třídách každý den na konci vyučování jedno dítko sdílí něco z domova a ostatní děti se vyptávají. Dokonce i po narozeninové oslavě ve výtvarném studiu - malířka děti pobídne, aby se ptaly. A děti se ptají na vše možné: proč je obraz rozpůlený, kdo dělal ty obtisky rukou, co když se barva vylije na zem,... Mám pocit, že jsme doma stále zvyklí děti spíš utišovat než vytvářet prostor na ptaní.

Trénuje se ale také na univerzitě. Má přijít přednášet host? Je k dispozici jeho článek? Den před seminářem je termín pro odeslání otázek k článku. Za domácí úkol :-) Blíží se konference, kde studenti prezentují? Na semináři probíhá nácvik a kolegové se ptají. A tak i já se snažím rozpomemout si na dětství, kdy zvědavost ještě byla větší než ostych... a ptát se.

Nějaké otázky?

pátek 7. března 2014

Statistika ve službách

O tom, že tu mezioborový výzkum přímo kvete, už bylo napsáno tady. Některé obory z té provázanosti těží víc, jiné méně. Domnívám se, že pro můj obor, statistiku, je to propojení s jinými obory přímo klíčové. Bez něj se totiž statistika stává pouze matematickou vědou (byť ta je sama o sobě kouzelná) a omezí se na úzký okruh jedinců. Teprve vědci z jiných oborů dodávají statistice smysl. A je škoda, pokud se s nimi studenti statistiky během svého studia mnoho nesetkají.


Jak už bylo napsáno dříve, přednášky obecně (statistické přednášky nevyjímaje) jsou tu otevřené i studentům dalších oborů. Těchto přednášek je široká škála, některé mají své prerekvizity, v některých mají při zapisování přednost studenti některých oborů. Najdete tu přednášky od čistě teoretických až po hodně aplikované, kde už se studenti (bio)statistiky mísí se studenty dalších oborů a přednášející někdy rok od roku látku malinko upravuje s ohledem na složení posluchačů. Aby byly přednášky pro tyto studenty přínosné, jsou plné příkladů z jejich vlastních oborů.

Kromě nastartování mezioborové spolupráce v samotných přednáškách je myslím velkou výhodou obecné pozvednutí úrovně schopností analyzovat data. Nejen statistiků, i studentů ostatních oborů.

Výtečným prvkem na propojení mezioborové spolupráce je konzultační seminář, kde se studenti statistiky a biostatistiky přímo učí konzultovat. Jak je patrné z kalendáře, na studenty se tu obrací kolegové ze všech fakult. Na sezení jsou kromě "klienta" (často doktoranda z jiné fakulty) přítomni dva studenti statistiky a jeden ze dvou přednášejících. Sezení vede jeden ze studentů, ten je také zodpovědný za sepsání krátkého souhrnu ze schůzky. Po sezení a odchodu klienta dostává student ihned zpětnou vazbu a tipy na strategie, které může příště využít.

Seminář se také jednou týdně schází. První polovinu tvoří přenášky na různá témata pro konzultování důležitá (organizace a strategie při konzultování, etika statistika, jak na design analýzy, návrh potřebné velikosti vzorku, jak na chybějící pozorování, jak na psaní grantů coby spoluřešitel - statistik,...). Důležitým sdělením zde je: Je potřeba vyrovnat se s faktem, že mnoho z metod, se kterými klienti přijdou, jste třeba coby statistici nikdy neviděli. Máte ale literaturu, máte možnost obrátit se na své kolegy, a jste trénovaní, abyste nové metody pochopili a uměli posoudit, zda je jejich použití na daná data správné.

V druhé části setkání se probírají jednotlivé konzultace. Při složitějších problémech tak všichni dají hlavy dohromady. Studenti se také učí stručně načrtnout design a vysvětlit kolegům, o co šlo. Každý student zpracovává jeden projekt podrobněji a krátce o něm v závěru kurzu prezentuje. Onen šťastlivý klient pak dokonce zdarma obdrží zprávu a hotové analýzy.

Klienti a dotazy, se kterými přichází, se velmi různí. Někteří potřebují pomoci s designem, jiní s porozuměním statistickým metodám v nějakém článku, další se samotnými analýzami (a pracují v různých softwarech). Jejich povědomí o statistických metodách se také různí. A zde jsme opět u výhody statistických přednášek nabízených všem fakultám. Zeptáte-li se a klient vám odpoví, že má za sebou BIOST 511 a teď navštěvuje BIOST 512, je všem přítomným jasné, s jakými metodami už se setkal. A člověk z mých krajů užasne, že toho teda bylo, s čím už se setkal!

No, co si víc přát, než mít něco podobného na mé alma mater :-)

PS I těch konzultačních služeb je tu celé spektrum. Statistici si tak udržují přehled, jaké metody se právě nejvíc využívají. A ti, kteří si přišli nechat poradit, často znatelně vylepší svůj výzkum.